Borotín k zamyšlení podruhé

Plním, co jsem slíbil a navazuji zde na předchozí povídání k zamyšlení. V loňském roce, kdy zde byli na návštěvě naši blízcí z Prahy a zabývali jsme se také otázkami našeho území či sousedskými vztahy, nám bylo mimo jiné řečeno něco, co je k hlubokému zamyšlení a všichni zde bychom si to měli uvědomit. Bylo řečeno: „to neřeš, v Praze je všechno každému jedno. Tam si tě nikdo nevšímá, jak vypadáš, co děláš a co se děje kolem a sousedy také nikdo neřeší. Každému je jedno, kdo bydlí nahoře, dole nebo vedle ve dveřích. Každý si žije svůj život.“ Ano, je v tom mnoho pravdy a my bychom si to měli uvědomit a jedná se o docela zásadní věc.

My ale nejsme v Praze, kde se řadový občan nemusí starat a mít zájem o věci, které jsou zde na vesnici každodenní součástí. V Praze se totiž jiní musí postarat o to, aby fungovala dokonale infrastruktura jakéhokoliv druhu, aby bylo co nejvíce obchodů a společenských prostor všeho druhu od kin, restaurací přes sportovní haly a podobně. Je to něco zcela jiného než zde, tam se musí postarat o to, aby člověk měl, co hrdlo ráčí a žil v nadbytku výběru kultury či jiných aktivit. A to především proto, aby se nestaral o věci kolem sebe, ale naopak jen sám o sebe.

Čím menší vesnice, tím více se ten obraz však mění a tím více se musí starat občan, aby fungovaly zcela základní a zásadní věci. Rozdíl mezi Prahou a Borotínem je zásadní i v tom, že v Praze se věci řídí shora a nikdo se občana nemusí ptát, co by chtěl, protože musí být zavalen nadbytkem výběru aktivit, jak bylo řečeno. Zde na vesnici pokud se chceme rozvíjet a žít spokojeně, tak by to ne mělo, ale musí fungovat jinak. Zde se musí zcela jasně zjistit, co jsou priority a musí se vedení řídit tím, co si žádají občané a co je prospěšné pro většinu a ne pro jedince. Nemohu stavět hřiště, když nejsou uspokojeny základní potřeby. Zde na vesnici se musí udělat průzkum a zmapovat, co kterou osadu trápí, co by chtěla a na základě informací zespod, tedy od občanů, vytvořit seznam toho, co je potřebné a co je žádané. Vedení obce na malých vesnicích musí zcela naslouchat lidem a nesmí si dovolit prosazovat takové aktivity z obecního rozpočtu, které nejsou v zájmu většiny.Pokud chce obec cokoliv dělat, kde není podpora většiny, musí buďto většinu přesvědčit o správnosti investic anebo musí s investicemi posečkat. Není možný jiný přístup k řízení než zespodu. Vedení obce zde musí být pro občana a nemůže tomu být naopak. To je zcela zásadní věc, která by se ne měla, ale musí změnit. Aby k tomu však došlo, musí se na prvním místě probudit alespoň pár jedinců, ke kterým se v čase připojí další. Takže jak je zde vidno, opět se věci mohou na obci změnit, jen když se změníš ty. A nemusí vás být v počátku stovky, opravdu stačí pár jedinců, ke kterým se následně připojí další. Někdomusí začít, jinak se zde nikdy nic nezmění. A pokud se zde nic nezmění, pak vlastně občan ztrácí zájem o dění v místě, kde žije a uzavírá se jen na svém ohraničeném území a snaží se zde žít tou politikou a přístupem Prahy, že si nikdo ničeho a nikoho nevšímá, ale to je špatně. A aby se toto změnilo, zase se musíš změnit ty sám,člověče. Je to jako kruhový objezd a ať chceš nebo ne, vždy se to bude navracet k tobě. Jen ty to můžeš změnit, jen ty se musíš rozhodnout a vylézt z té své ulity.

K sousedským vztahům nám byla také sdělena jedna základní pravda. Nemáme si jich všímat, protože nejvíce budou lidé kolem nás naštvaní, když zjistí, že je vlastně člověk nepotřebuje. Tak žijí a smýšlejí pražáci. My zde ale nejsme v Praze a zde se musí změnit i tento pohled, že druhého nepotřebuji. Opak je pravdou, zde se potřebujeme všichni navzájem a to je druhé zásadní pravidlo a fakt, který si musíme uvědomit a přijat jej.Potřebujeme se navzájem bez rozdílu věku, pohlaví a postavení. Ano, můžeme hrát tu hru, že tebe nebo tebe přece nepotřebuji. Jenže tohle je pak cesta do pekel a změnit pak zde něco nejde, a pokud se nic nezmění, pak nemůžeme očekávat rozvoj tohoto území. Nemůžeme očekávat ani základní vzájemnou slušnost a to následně vede k nezájmu zde cokoli budovat a zůstávat zde, a toto území, které nám naši předci předali k rozvoji, bude jen a jen chátrat a to s naším zapříčiněním. Nikdo jiný nakonec nenese vinu než jen my sami. Nadále se budeme uzavírat na našich oplocených pozemcích s falešnou vidinou toho, že se máme starat jen o to své. Budeme mít klapky na očích a špunty v uších. Nebude nás zajímat nic kolem. Naše děti však budou nadále opouštět toto území a staneme se v čase jen jakousi oblastí s nízkými životními náklady, a budou se sem stěhovat ti, kteří nemají na to, aby se uchytili ve městě. Bohužel tento druh přicházejících opět nebude a nemůže být zárukou rozvoje regionu. Prostory kolem našich domů budou nadále chátrat, protože se neprovádí žádná patřičná údržba tak, jako tomuje či by mělo být na našich pozemcích. A jednoho dne, dříve nebo později, pak s tímto přístupem musíme jednoznačně dojít do stavu, kdy o toto území již nebude mít zájem skutečně nikdo a toto území bude postupně pozvolna zanikat s tím, jak se budeme loučit s těmi, kdo vydechli naposled, protože naše děti tu nebude držet nic. Zcela nic ani to, že jsme třeba jejich rodiče. Občas se třeba zastaví, a když i my vydechneme naposledy, tak i oni se již zcela od tohoto místa oprostí.

Z mého pohledu zde tedy nefungují dva zcela zásadní body, které pokud se nezmění, tak se nezmění nic a oba tyto body se týkají jen a jen nás samotných. Mohli bychom si položit otázku proč tomu tak je a cože se v minulosti stalo, kde se to vzalo, že stav je dnes zde takový, jaký je. Odpověď zase není až tak složitá a zase se dostaneme k obci a jejímu vedení. Starosta obce či obec jako taková selhala na plné čáře, jen to nikdo nechtěl vidět. A jak v tomto stavu každodenně žijeme a působí na nás, tak jej v čase bereme jako normální, ale on ten stav a věci kolem normální nejsou. Z pozice vedení obce selhal celý systém zájmu o věci běžné, o každodenní starost o obec a tedy občana. Selhal zájem sloužit občanovi a selhal zájem o skutečný rozvoj území. Selhal skutečný zájem o to, aby se zde lidé usmívali, měli se rádi, byli vstřícní a pracovití. Starosta dlouhodobě neinvestoval a dnes snad už vůbec neinvestuje do obyčejných věcí, které jsou základem dobrého společného soužití. Naopak v čase minulém opouštěl jednu věc za druhou a to bohužel jen proto, že má až příliš jiných a mnohdy soukromých aktivit. Tím se pak vytrácí zájem, ten skutečný zájem o občana a území a zohledňuje se osobní zájem, který v čase zakoření tak hluboce, že práci, za kterou jsem placen a to, komu a pro koho zde mám být, je druhořadé. To se pak projevuje právě tím, že obec jako celek upadá, že vzájemné vztahy jsou narušeny a toto vše se následně projevuje na vzájemných sousedských vztazích, kdy si soused myslí, že může jakkoliv a čímkoliv obtěžovat a poškozovat svého souseda. Ne, nemůže a mnohé věci by zde nebyly, kdyby právě obecní úřad tu svou práci dělal s láskou a s otevřenýma očima, řešil skutečné priority občanů a obce samé. To je důvod, proč to v čase mnozí vzdali. Věci každodenní potřeby se zde nedělají, protože jsou mnohdy přítěží. Jednoduchým a snad ukázkovým příkladem zde může být zrušení poplatků za psy. Má to být příjem do obecní kasy. Jistě nebude velký, ale jde o peníze opět nás všech a obec má a může tohle ze zákona vymáhat. Zdejší obec tento poplatek zrušila, protože pro nibylo jeho vybírání zátěží a nikdo se tomu nechce věnovat. Je to práce jako každá jiná a pokud nedokážu vytvořit jednoduchý systém a postavit jej tak, aby fungoval a byl přínosem pro občana, nemám na svém místě co dělat. Tím neříkám, že odpovědnílidé nejsou dobří, jen se zřejmě nehodí na práci, kterou dělají či mají dělat. Podobných případů bych zde mohl jmenovat mnohem více, ale v dané chvíli to není potřeba. To však neznamená, že se k nim nedostaneme. Můžeš si říci, člověče, že přece o nic nejde, je to pár korun za psy, ale to není pravdou, protože pokud by obec v mnohém konala jak má a byla tu pro občana a měla skutečný, ale skutečný a prokazatelný zájem o rozvoj a dobré vzájemné vztahy, pak by přístup nejen starosty a jemu podřízených obecních pracovníků, placených z obecní kasy, tedy našich peněz, byl zcela jiný.

To, že se mnohé postoje zde nemusí a nebudou některým jedincům líbit, nemění nic na tom, že tomu tak je. Věci zde jsou však veřejně sdělovány jen jako příklad, abychom se společně a každý sám mohli zamyslet nad tím, proč jsou věci, jak jsou a zda to opravdu tak musí být. A znovu opakuji ne, věci tak být nemusí, ale to se musíš změnit ty jako občan, abys vystoupil z davu a našel jsi v sobě znovu odvahu a vůli něco měnit.

Nikdo si zde nemůže myslet, že se cokoliv změní mávnutím proutku. To se nestane. Než dojde k prvním změnám, bude zde „křik, výčitky, obviňování, házení špíny jeden na druhé a podobně“. Dojde k tomu,že se lidé rozdělí do skupin a jedna bude obviňovat druhou. Nemusí tomu však tak být, jen se musíme umět povznést nad věci a uvědomit si, že výčitkami ani obviňováním kohokoli se nic nezmění. Musíme si vyhodnotit stav jako takový. Musíme se z věcí minulých umět poučit. Musíme umět udělat tlustou čáru za tím, co bylo. Musíme najít chuť do toho přesto všechno, co to může přinést a jaké to bude mít důsledky. Nesmíme se nechat odradit ani zastrašit. Nesmíme podlehnout tomu, že ten nebo onen patří do příbuzenského vztahu či do jakéhokoliv spolku, který spolu nějak sdílíme. Musíme vědět, co chceme a musíme si uvědomit, že jiné cesty z toho ven není. Musíme na věci začít nahlížet co je opravdu správné a co ne a to mnohdy není jednoduché, protože máme svázány ruce, nohy a hlavně naše myšlenky právě tím, co tomu kdo řekne, to nemůžu vždyť to je do rodiny a podobně. Tento postoj nás dopředu nepovede, tento postoj je brzdou rozvoje a skutečného zájmu o místo. 

Tak, jako se díváme na svůj oplocený prostor, tak musíme začít nahlížet a přistupovat k tomuto celému katastrálnímu místu. Musíme jej vnímat jako náš velký obehnaný prostor, který odděluje plot a starat se v tomto prostou o sebe sama, bez ohledu na to, kdo nás jak vnímá. Tohle se však nedá zrealizovat za rok nebo dva. Pokud stagnace trvá nějaký čas a zde lze hovořit o desetiletí, pak dostat se z toho ven stojí trojnásobek času. Přesto to stojí za to, abychom našim dětem zanechali toto území, alespoň ve stavu v jakém jsme jej převzali.

Jsem si vědom toho, že je zde mnoho slov. Jsou zde však opravdu jen proto, aby se každý mohl doma v klidu zamyslet. Jsou zde dnes však již dvě základní věci, které jsou základním poznáním pro to, abychom cokoliv v čase mohli změnit. Každý z vás, kdo má opravdový zájem, se jistě zamyslí a pokud máte zájem, pak my zde budeme rádi, pokud nám pomůžete šířit odkaz na tyto stránky a tuto rubriku v rámci svých možností tak, aby se toto dostalo ke každému občanu Borotína. To proto, aby každý dostal možnost a příležitost se zamyslet a rozhodnout, jakou cestou se dále vydá. Pokud komukoliv vyhovuje tento stav, je to jeho věc, pokud je kdokoliv zaujatý a bude plivat jedovaté sliny, je to také jeho věcí. Nikomu osobně nedržím pistol u hlavy, aby věci četl, aby se rozhodl. Jen se snažím zde předkládat věci k zamyšlení, protože mi to není jedno. Radka by nepochybně mnohé napsala a sdělila jinak, to však neznamená, že rámcově s věcmi nesouhlasí. Každý článek je s ní konzultován, a pokud by zde byl v čemkoliv zásadní rozpor, pak věřte, že by nebyl veřejně prezentován. Vyčkal bych týden, měsíc, rok než bychom se shodli a našli společnou řeč. Čas nehraje roli, ten byl, je a bude, to jen my lidé jsme vymysleli hodinky, abychom jej mohli měřit a tak si myslíme, že utíká, ale on neutíká, nemá kam. A tak když nikdo dnes či zítra nepochopí a nepřidá se, nevadí, nic se neděje. Články a věci k zamyšlení jsou ze srdce a jsou zde pro ty, kteří jednou, dříve či později, pochopí a začnou věci kolem sebe měnit. Do té doby zde budou moci jen tak ležet, pokud to, co vám přichází, všechna tato slova a sdělení zůstanou bez pochopení. Jedno však zůstane neměnné a tím je můj osobní pocit, že jsem v rámci svých možností dal příležitost tobě, stejně jako tobě, milý člověče. A to jak s touto příležitostí dnes, zítra, pozítří či kterýkoliv jiný den naložíš, už je a bude jen na tobě. Nikdo nikdy tě nemůže změnit, protože změnit se můžeš jen ty sám a věř, že tohle není jednoduchá cesta. Můžeš trpět a být otrokem po zbytek života, můžeš však žít sám se sebou v souladu a být hrdý na sebe sama, těšit se z každého jednoho dne. Nezapomínej, že však není nikdy nic jiného než jen to „tady a teď“. To, jak budeš žít, kým budeš a jak se budeš cítit, tvoří každé tvé tady a teď.

S Láskou k Borotínu Kája a Radka

17.1.2019