Nejen rodičům k zamyšlení

Nepochybuji, že většina z vás tento příběh zná, přesto abychom lépe pochopili sdělení, které se snažím zde předat je velmi vhodné, abychom se s tímto již známým příběhem seznámili a dokázali se tak lépe naladit na navazující text.

Starý příběh, který jistě znáte, a v různých verzích koluje nejen internetem:

Z práce se žena vrátila pozdě, unavená a podrážděná. Náhle zjistila, že na ni čeká u dveří její šestiletý syn.

Syn: „Mami, můžu se tě na něco zeptat?“
Máma: „Jistě, na copak?“
Syn: „Mami, kolik vyděláš za hodinu?“
Máma: „Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?“ Odpověděla žena nazlobeně.
Syn: „Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?“
Máma: „Když to musíš vědět, tak je to 100 korun za hodinu.“
Syn: „Ach jo,“ povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou. „Mami, můžu si půjčit 50 korun?“

Máma byla bez sebe, „Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost.“

Chlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Jak se ji může takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50 korun opravdu potřeboval. Moc často si o peníze neříkal. Žena přistoupila ke dveřím do chlapcova pokoje a otevřela.

„Už spíš, synku?“ Zeptala se.

„Ne, mami, jsem vzhůru,“ odpověděl chlapec.

„Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela,“ řekla žena. „Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl.“

Malý chlapec se posadil a usmál. „Ach, mami, moc děkuju,“ zajásal. Pak sáhl pod polštář a vytáhl několik desetikorun. Žena viděla, že už nějaké peníze má a pocítila, jak se ji znovu zmocňuje hněv. Chlapec spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.

„Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?“, zabručela matka.

„Protože jsem neměl dost, ale teď už mám,“ odpověděl chlapec. „Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času? Prosím, přijď zítra o hodinu dřív. Mohli bychom spolu večeřet.“

Žena byla zdrcena. Objala svého malého syna a prosila ho za odpuštění.

Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně tvrdě pracují. Nenechme si protéci čas mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží, které máme v srdci. Nezapomínejte sdílet váš čas v hodnotě „100 korun“ s někým, koho opravdu milujete. Zemřeme-li zítra, firma, u které pracujeme, si za nás najde náhradu během několika hodin, ale rodina a přátelé, které opustíme, budou cítit ztrátu po zbytek života.

Rád bych nyní na tento krátký avšak velmi zajímavý a dojemný příběh navázal. Nepochybuji, že z jistého pohledu s výše uvedeným příběhem souhlasíte, byť je s největší pravděpodobností smyšlený a sepsaný pro nás rodiče k zamyšlení.  Předložím vám zde jiný příběh, který není smyšleným a je skutečností, které jsme v podstatě stále dnes vystavováni. Bude jen na vás, s kterým pak budete souhlasit, a podle kterého se budete chovat, protože souhlasit s tím, že se mi líbí oba jaksi nejde.

Je tomu pár dní co přišel Matěj ze školy a na pravidelnou mou otázku co je nového, byla téměř jeho pravidelná reakce. NIC. Na tohle pak odpovídám, že tam nemusí chodit, když tam nic nového není. Následně sdělil, že se těší na čtvrtek, že to se nebudou učit, protože se budou účastnit nějakého bubnování ve škole a že na to potřebuje 50 korun. Odpověděl jsem mu, že škola je zde od toho, aby učila a že pokud chce cokoliv organizovat, tak by to měla dělat tak, aby netahala stéle peníze z kapes rodičů, že základní vzdělání by mělo být zdarma a plně by si měl platit člověk až další studia.

Po chvíli přišel ze školy i Kuba a také sdělil, že potřebuje 50 korun. Řekl jsem jim, že já bych jim dneska nic nedal a zda jim dá máma se uvidí.

Radka jim „samozřejmě“ peníze nachystala, přesto jsme celé téma docela do hloubky doma rozebrali, oč vlastně jde. Tohle jakési bubnování má být ve smyslu, že se děti sejdou v nějaké větší místnosti a tam přijde někdo kdo bubnuje a ony se pak mohou snad na něco zeptat a nebo si to snad i vyzkoušet.

 Nechápu to, protože už to zde prý bylo ve škole loni a je to letos a dá se tedy předpokládat, že tak tomu bude každým rokem. Jako rodiče se budeme doma zlobit na školu, že zase musíme něco platit, ale nikdo se neozve. Naopak najdou se takoví, kteří to budou chválit. Ano, je to úhlem pohledu, ale pokud někdo chce rozvíjet cokoliv v muzikální oblasti, má zde od toho kroužky různého druhu a může si je platit a účastnit se.

Když to velmi zjednoduším, tak u Kuby jakési bubnování proběhlo a na otázku jaké to bylo, byla samozřejmě odpověď - dobré. Jinou ani nejde od dětí čekat, protože jsou věci, kterým nemohou rozumět. Pak bylo sděleno, že to trvalo asi jednu vyučovací hodinu a byly dohromady dvě třídy a pak se účastnily další třídy. Byl tam jeden pán, co bubnoval. Suma sumárum, jednoho bubnování se účastnilo asi 50 dětí a každý zaplatit 50 korun. To celé trvalo jednu hodinu. Na tohle moje matematika stačí, a když to vynásobím tak mi vyjde, že daný pán inkasoval jen za jednu hodinu 2 500 Kč.

Když si pak představím, že takto si pán zabubnoval jen na této škole tři hodiny, pak jsme na částce 7 500 Kč. A to je prosím jen jedna malá škola. Kdo z vás má příjem 2 500Kč na hodinu? Kdo z vás má zajištěný tak jednoduchý příjem a kdo z vás se nad tím a podobnými věcmi doma vůbec zamýšlí?

Většina z nás jen bezmyšlenkovitě vytáhne z kapsy těch 50 korun a zaplatí, aby dítě mělo klid a nedívali se něj, nebo na mne jako rodiče, skrze prsty. Proč školy dnes podobné nesmysly dělají a tahají z nás peníze? Proč dovolíme, aby tomu tak bylo? Proč má podobné bubnování žák absolvovat každý rok? K čemu mu to je, kdo z toho má nakonec jaký prospěch a proč? Kdo jsou tito lidé, co chodí takto navštěvovat školu a proč tohle vedení škol dovoluje a podporuje? Kolik podobných akcí za jeden rok jsme schopni po pár korunách ( 50 -100) zaplatit a dovolit podobné počínání školám.

Uběhly dva dny a ze školy se vrátil opět jako první Matěj a tentokráte se sám dal do vyprávění. Měl jiskřičky v očích, byť ono vyprávění začal slovy „ale já vím, že mi to máma nedovolí“. Tohle ve svém vyprávění několikráte přednesl v různých formách, než z něj vypadlo, že ve škole dostali přihlášku na nějaký koncert (Mama Mia) a cena koncertu je 690 Kč, cena dopravy je 200 a klidně může jít i někdo z rodičů kdo si samozřejmě lístek zakoupí.

Usmál jsem se na něj a vysvětlil mu, že na to opravdu může zapomenout a že škola má učit a měla by ponechat na rodičích, kdy a jaké kultury se bude dítě účastnit.

Lístek včetně dopravy a malého občerstvení je tedy nejméně na tisícikoruně. Při představě že máme doma dvě děti, a když tam jdou děti, tak tam půjdeme také a jsme na částce čtyř tisíc. Bylo by vhodné, aby školy podobné iniciativy nevytvářely a nepůsobily přes děti na jejich rodiče.

Vedení školy a každý učitel by si přece měl být vědom základních faktů a pravidel. Ví přece, protože má či měl doma malé děti, jak tohle vše na ně působí. Dítě samozřejmě chce se jakékoliv dané aktivity účastnit, a pokud mu toto je doma odmítnuto, může se stát, že se odmítá učit, protože se cítí uraženě.

Ten kdo je tím dobrým v jeho očích je škola, která mu něco nabízí a ten špatný je rodič ať už táta nebo máma, protože mu to nedovolili. Zakázali a ještě mu třeba „nadávali“. Škola by si měla uvědomit, do jaké role zde staví rodiče a měla by zvážit, zda podobné aktivity na kterých kdoví kdo bohatne, bude dále podporovat a vytvářet.

Aby tomu nebylo málo, tak jsem si hned dané odpoledne vyhledal na internetu dané představení a kupodivu jsem zjistil, že jednak se jednalo o jedny z nejdražších vstupenek což mne ani nepřekvapilo, že tomu tak je a jsou nabízeny přes školu. To, co však bylo zarážející, bylo, že všechna místa na daný den a dané představení byla vyprodána. Nebylo tedy vůbec možné se na toto představení již rezervovat žádný lístek. Kdo tedy a jak obchoduje a dále bohatne na těchto vstupenkách, když jsou vykoupeny a následně pro provize nabídnuté školám nevím a není to pro to, co jsem zde chtěl sdělit k zamyšlení ani podstatné.

A pojďme se podívat ještě o kousek dále. Dva dny po té co přišli žáci s tím, že chtějí peníze na bubnování, přišli s tím, že chtějí peníze na koncert. Následný den přišel pro změnu jako první Kuba a přinesl mi katalogy a říkal, že toto jim bylo ve škole rozdáno, aby si vybrali. Byly to malé katalogy knih a hraček. Se stejnou písničkou přišel chvíli po té také Matěj, že jim toto učitel rozdal a dokonce jim označil knihy, které by si měli koupit.

Zarážející a do nebe volající, co se dnes ze škol stává a proč dovolí podobné věci na školách šířit či je přímo organizují a šíří sami. Nevidím jediný důvod, proč toto vedení školy dělá a podporuje a tím samozřejmě, jak bylo výše uvedeno, dostává do nepříjemných situací právě rodiče a ukazuje dětem přes podobně nesmyslné nabídky katalogů všeho druhu, jak je vlastně rodiče nemají rádi, protože jim věci nekoupí.

Odkud se tento nešvar vzal nevím a ani po něm nepátrám, ale každý rodič by si měl uvědomit, že podobné věci se budou dít jen tak dlouho, dokud to sami budeme podporovat.

Osobně bych dětem dnes žádné peníze na podobné nesmysly nedal a to už jen proto, že nebudu podporovat hyenizmus této společnosti. Od toho je zde rodič, aby rozhodoval a určoval, čeho a kdy se dítě ve svém volném čase bude účastnit a škola by zde měla být od toho, aby žáky učila a ne aby se stala dealerem nějakých pochybných věcí, které k životu nepotřebujeme. Žádné vedení školy se nemůže vymlouvat na nic, protože omluvy a výmluvy jsou zde naprosto zbytečné pro chápajícího a vědomého člověka. Člověče v pozici rodiče, probuď se a uvědom si, v čem a jak vychovává škola tvé dítě.

Nyní se každý může znovu zamyslet nad prvním příběhem, který je jak bylo již sděleno napsán tak, aby byl dojemným, ale aby se každý nad tím zamyslel a uvědomil si, oč jde. Nepochybně se všem tento příběh líbí. Pokud ale tomu tak je, pak se zamysli a jednej podle toho, protože to co se dnes ve školách děje a s čím děti přicházejí domů, je v přímém rozporu s tím první příběhem. Škola prostřednictvím svých žáků (tvých dětí) oslabuje tebe jako rodiče a staví tě nakonec do té role té nejhorší osoby v životě dítěte, protože jsi to nakonec jen ty rodič, kdo to nemyslí z pohledu dítěte s ním dobře a nechce mu dát těch padesát korun, tu stovku, tu tisícovku. Nechceš mu koupit hračky, které se ve školách nabízí, nechceš mu koupit ani knihy, které jim sám pan učitel vybral a doporučil.

Uvědom si, člověče, že se nezmění nic, pokud ty sám nezměníš svůj vlastní postoj.

S Láskou a v Lásce Kája

úterý 15.11.2016