Čína napojení na MPKŽ

Napojování Číny předcházely naše úvahy, v čem by mohly nastat obtíže při tomto napojování, a pak ještě jedno čistění. Stává se mi, že mi některé důležité informace přicházejí, když jsem v kuchyni a připravuji nějaké jídlo. To pak musím všeho nechat a jít hned vše zapsat. A tak to bylo i 21.3.2022, kdy jsem myslela na Čínu a najednou se mi objevila myšlenka „Lhasa“. Ihned mě napadlo, že tato část buddhistického centra v Tibetu, který je součástí Číny, může být pro nás problémem či překážkou. A tak jsem sedla napsala Kájovi mail:

„… myslím na Čínu a najednou přijde myšlenka -Lhasa-, buddhistické centrum v Tibetu, z pohledu Číny jejich území, z pohledu zápaďáků okupované území. Moje info jsou, že Číňané tam zasáhli velmi krutě, na druhé straně i buddhističtí mniši velmi krutě terorizovali vesničany. A z jiného soudku, kdyby tam nevlítla Čína, tak tam amíci vydrancovali všechny drahokamové doly atd.… vzala jsem si svoje milované kyvadélko a ptala jsem se: zda-li bude potíž při napojování Číny v Tibetu, odpověď -ano-, zda se jedná o Lhasu, -ano-, zda se jedná o okolní buddhistické chrámy, -ano-, zda-li se zapojí i Dalajláma, -ne-, zda-li důvodem je to, že nechtějí být součástí Číny, -ano-.“

Velmi brzy přišla Kájova odpověď, a je z mého pohledu natolik významná, že ji zde přepíšu celou:

 „tak na to jsem jaksi nemyslel, a ty jsi mi to zrovna připomenula. Ten problém je totiž Dalajláma. Je to křivák, který nemá nic společného se Stvořitelem, a sám se do té podoby má potřebu stavět. Dokáže ovlivňovat věci na dálku, a má zřejmě mnoho jiných schopností, které používá na ovládání. Já z něho nikdy neměl dobrý pocit, a to, co jsem o něm kdy četl, mi ten jeho falešný postoj jen potvrdil. Temnota se bude jevit jako největší světlo. Ten problém je on, jsem si jistý, a bude stát proti „NÁM“, a není v tom samozřejmě sám. On ví, že k tomu napojení má dojít, vědí více než my, o tom není pochyb, protože bude pak ztrácet svou moc, autoritu, a já nevím jak to popsat. Jsem si jist, že se nemýlím, ale zkus se zaměřit právě na něj, že stojí a bude stát proti nám. Ti nahoře to zvládnou, o tom není pochyb, ale my zde o to musíme žádat a nesmíme couvnout. V našem okolí se mohou, a zřejmě se přihodí zvláštní věci.“

Další den 22.3.2022 jsme žádali o čištění. Vyjmu z něj jeden zajímavý obraz, který se pak znovu objevil při napojování Číny. Objevily se podivné tmavohnědé hlavy a menší těla. Nejdříve mi připadly jako nějaké mumie, pak spíš jako sošky. Stály ve dvou řadách, chvílemi ve třech, trochu se prolínaly, a mě přišlo, že to jsou pradávné bytosti, které nám přichází na pomoc. Měly hlavy jako polokoule zezadu, zepředu ostré, řezané rysy, trochu připomínaly indiánské totemy, ale měla jsem pocit, že to totemy nejsou.

K napojování Číny došlo 23.3.2022 v pozdních večerních hodinách. Ten večer jsem byla u dcery v Praze, pomáhala jsem s vnučkami, poněvadž byla na služební cestě. A mě nebylo zrovna nejlíp.

I tentokrát kolem mě proběhl svěží vánek, byl však mnohem chladnější, než v předchozích napojováních. Jako první obraz se objevila hustá mlha, v ní tu a tam problikávalo světlo. Pak mlha ustoupila dolů a nad ní se objevilo světlo, vnímala jsem ho jako falešné, „tohle znám“, odmítla jsem jej.

Poté se ve vizi objevili tři tlustí muži, do pasu nazí, kolem beder omotané bílé plátno, s typickým drdůlkem, jaké známe u sumo. V klidu seděli se zkříženýma nohama a povídali si.

Poté vnímám území Číny z nadhledu, východní oblast je temnější, i když svítí světélky, západní část je světlá, zabarvená do modra. A hned na to se mi ukazuje napojování Číny na Modrobílý plamen Květu Života. Opět jemná „síťovina“, která se pomalu vznese od severovýchodu a pohybuje se nad územím směrem k západu. Přesouvá se hodně pomalu, její jižní lem, který má obemknout Tibet, je hodně potrhaný.

A jakmile se dostáváme k Himalájím, strhne se neobyčejně silná bouře, krutá, hrozná. Silně fičí vítr, je neprůhledná mlha spojená se sněhem a velkým mrazem. V této chvíli se vynořují ty dřevěné sošky, není jich tolik jako ve včerejším čištění, ale střídavě vykukují a scéna se uklidňuje. Během tohoto obrazu kolem mne vanul mnohem ostřejší studený „vítr“. Pak už vidím, jak je celé území napojeno a pod známou ochranou se zase rozsvěcují světélka.

Tu noc jsem měla velmi neklidnou, ale nad ránem mě vzbudilo toto sdělení:

„Kdo ještě všechno nezná, jde svou cestou a vrací se. Kdo už vše ví, jde cestou Krista a dojde k cíli.“

V době, kdy jsme se Čínou zabývali, jsem byla hodně zaneprázdněná vším možným, včetně toho, že to byl definitivně poslední týden mého zaměstnání. A za další tři dny se napojovala další země. Nevěnovala jsem se tedy interpretacím tohoto dění. Dnes, když čtu své poznámky a přepisuji je do tohoto textu, přichází téměř neuvěřitelná sdělení.

V prvním obraze, kde částečně mizí mlha, aby dala prostor „světlu“, si opět uvědomuji souvislost s Dalajlámou. On si s tím světlem hrál a chtěl zmást. Ale to, že jsem to zahnala, s pocitem, že je to faleš, jsem si tehdy neuvědomila proč. Souvisí to s mou situací někdy kolem roku 2006-7, to už přesně nevím. Dalajláma byl tehdy v Praze, hostem nějaké mírové konference a o jeho program se staral známý katolický kněz, Tomáš Halík. Já jsem v té době pracovala na pražském magistrátu, a trochu kamarádila s jednou novinářkou, která měla jednu vstupenku do kostela sv. Salvátora, kde se mělo uskutečnit neformální setkání s Dalajlámou. Kamarádka mě tenkrát nabídla, že i s tou jednou vstupenkou mě tam nějak dostane. Když jsem viděla ty úzké dveře, z obou stran ochranka, že neprošla ani myš, tak jsem si myslela, že se spíš půjdu projít po Karlově mostě. Ale prošla jsem, mělo to tak být, ten, kdo mě měl kontrolovat, náhle otočil hlavu mimo mě a já prošla do přeplněného kostela, kde bylo mnoho „známých osobností“. Dalajláma tehdy neřekl nic nového nebo zajímavého. Jen samé známé buddhistické fráze, které jsou všude. A Halík k tomu přidal své fráze o toleranci a pochopení mezi různými náboženstvími. Dalajláma po těchto krátkých úvodech nabídl společnou meditaci, kterou povede. Podmanivým hlasem zazpíval některou ze svých manter a pak vykouzlil neobyčejné, zářivé světlo, které se mnoha paprsky rozbíhalo do daleka. Ti, co se na tuhle vějičku chytli, mě nevyjímaje, odcházeli s vytřeštěnýma očima, v transu štěstí a úžasného zážitku. A nějakou dobu mě tahle zvláštní radost držela. A až zapadla do pozadí, tak ke mně začaly přicházet informace, co to je za mezinárodního čaroděje, který je na výplatní pásce CIA a pracuje na americkou zakázku. A tak, když se vrátím zpět, ke „světlu“ nad mlhou, bylo to ono vyčarované světlo, které jsem měla v paměti, bylo to i ono Kájovo upozornění, že se pokusí nám v tom zabránit. Skutečné SVĚTLO vypadá totiž jinak. A už jen stručně, po této události mi tato „kamarádka“ přinesla do života tolik nepříjemností až těžkostí, že jsem dlouho nechápala, kde se vzala a proč se na mě nalepila, musela jsem ji doslova odkopnout.

Další obraz, který se ukazuje, je část území se světýlky, část pak již ponořenou do modrého světla. V té východní části se ještě žije starodávným vesnickým životem, hodnotami, které platily vždy, ale může v tom být i mnoho tyranie vůči chudým a slabým. Ta část, která už je osvětlená modravým světlem, barvou duchovního poznání, je naděje pro Čínu. Tak jako slovanské území, tak i toto čínské disponovalo v dávných dobách velmi vysokými duchovními znalostmi, na jejím území žil nejeden mudrc, který po sobě zanechal mnohá duchovní sdělení a doporučení. A je zřejmé, že se tato energie neztratila, ona zde je, a pro ty, kteří zde žijí a chtějí, je dostupná. A jsem přesvědčená o tom, že to sdělení, které jsem pak v noci obdržela, pochází právě od některého starého čínského mudrce, nabízí se mi Li-Po, možná i někdo jiný.

Právě proto se ochranná „síťovina“ zvedala nad územím Číny celkem hladce, a těžkosti nastaly až nad horským územím Tibetu. Možná ti, co tu bouři vyvolali, očekávali, že aspoň toto území si ponechají pro své čáry, ale nebylo jim dovoleno. A tak čínské území je také celé napojeno, a to i v podzemí, na Modrobílý plamen Květu Života.

A zbývá poslední téma a to jsou ty záhadné sošky. Den, či dva po tomto napojování na mě vyskočil zajímavý článek o hoře Kailás, jednoho z tibetských nedostupných vrcholů. Je o ní toho napsáno mnoho zajímavého, ale tentokrát mě zaujalo něco docela jiného než hora samotná, a samozřejmě nepřišlo to náhodně. Když z vrcholu hory Kailás spustíme svislou přímku středem zeměkoule, tak na protější straně vystoupí na Velikonočních ostrovech. A v tu chvíli jsem pochopila, že to byly sošky Moai, které tímto napojením ztratily vliv na Tibet. Nejspíš také zkoušely, jak tomu zabránit. Předpokládám, že jim byl uzavřen přístup k energiím posvátné hory Kailás.

9.1.2023,   Maruška