Oslovení nejvyššího.

Proběhlo 1.5.2022

Toto téma se pro mne stalo jakousi nádhernou „třešničkou na dortu“, po práci na napojování, propojování a pročišťování všeho a všech. Po práci, která nám přinesla mnoho témat, mnoho zajímavých obrazů, mnoho otázek jak jim porozumět, mnoho pozdních večerních a nočních diskuzí. Jen část z toho všeho je shrnuta v předchozích článcích. Velmi dobře si uvědomuji jedno, každý symbol, každá alegorie má vždy sedm, ne-li více významů. Ty první dva - tři jsme schopni rozpoznat buď hned, nebo v diskuzi či meditacích. Ale ty další, to už je vyšší škola porozumění „nebeskému jazyku“, porozumění tomu, co nám naši ochránci a průvodci chtějí svým způsobem sdělit. A je to také důvod proč fakta, která jsme nějak dostali, zveřejňujeme. Kdykoliv a kdokoliv se k nim může vracet, aby pochopil něco, co jsme zatím neviděli. A samozřejmě bude skvělé, když se takováto poznání objeví v diskuzi.

Když jsem sledovala a poté zapisovala vjemy z jednotlivých napojování či pročisťování, byla jsem vždy zaujata jen tím konkrétním tématem. Neměli jsme ani prostor na nějaké zobecňování nebo nadhled. V poslední době, zvláště poté, kdy jsem postupně prošla svými poznámkami o napojených zemích na MPKŽ, a sepsala je do jednotlivých statí, si uvědomuji některé spojitosti, či obdobná sdělení, uvědomuji si také posun od mého vnímání na začátku a na konci, a další a další skutečnosti, které ani teď ještě nedokážu smysluplně formulovat. Tuším však, že až úplně na konci, až projdu úplně vším, co jsem za minulý půlrok zaznamenala, přijde i to celkové pochopení všech sdělení, které jsme dostali.

Co je to „oslovení Nejvyššího“? Je to text, několikastránkový text, který může pro někoho znít jako modlitba, pro jiného děkování a prosby. Je to text plný vděčnosti a pokory, též uvědomění, že náš Stvořitel je také naším Otcem: „ano, nejsi jen samotným Stvořitelem, nejsi jen Bohem nade vším, nejsi ani jen Zdrojem samotným, jak tě mnozí nazýváme. Jsi také Otcem – jsi Otcem nás dětí této planety Země – jsi Otcem každého jednoho fyzického těla s Duší, které zde pobývá, a proto se dnes obracíme k tobě, k samotnému Stvořiteli a našemu Otci“.

V textu je rozvedeno, co jsme dělali a proč se na našeho Otce obracíme. Pro pochopení vás, čtenářů je to nejlépe řečeno v tomto odstavci: „za tebou drahý Otče tedy v daném tady a teď přicházíme, prosíme a žádáme, projdi naše společné úsilí s těmi všemi, kteří nám u všech těch věcí byli nápomocní a bez nichž bychom nesvedli zcela nic. Podívej se svým pohledem samotného Stvořitele, zda jsme jednali správně, a pokud usoudíš, že ZLO, se kterým zde bojujeme, není tvou součástí a nemá ve tvém Stvoření místo, pak nám prosím pomoz napravit jakékoliv naše pochybení, kterého jsme se dopustili. A pokud usoudíš, že naše práce pro tuhle planetu Zemi, pro tento vesmír samotného Krista, stejně tak jako pro nekonečný vesmír, byla a je prospěšná, pak prosíme, abys nám dopomohl naplnit náš záměr ve věcech, kde naše společná energie všech zúčastněných nestačila“.

Určitě bude ještě dobré vědět, o co jsme v závěru žádali: „zbav tuhle planetu lidských bytostí bez Duší, nemají zde z našeho pohledu co pohledávat. Neslouží ti, šíří ZLO, dlouhodobě systematicky ničí vše, co jsi sám stvořil a naše pozemská síla na ně nestačí. Zabezpeč, aby zůstaly nadobro uzavřeny všechny časoprostorové brány, kterými zde do vesmíru Krista vstupovalo jakékoliv ZLO. Pošli nám nové průvodce, učitele, vůdce, jehož slovům budeme rozumět a budeme jim naslouchat. Může se zdát, že toho chceme mnoho, ale nic z toho nechceme jen pro naše vlastní dobro či osobní prospěch, chceme Jednotu a Lásku pro všechny“.

Celé toto dění mi začalo ukázkami obrazů opět na Vyšehradě, na onom místě mezi čtyřmi sochami. Tentokrát jsem to energetické místo proudu Božího Světla vnímala jako silný vodopád, silný pramen vody padal přes vyšší skálu. Na něm se pak objevil proud Světla, který plynul shora, z nebes. Z něj pak vyběhl zlatý žebřík, po kterém rychle slézali dolů malí andělé. Jakmile vstoupili na zem, omyli si obličej ve vodě z vodopádu. Poté se proměnili v lidské bytosti a každý sám, celkem rychle odcházel směrem do Prahy. Nemluvili, nešli spolu, každý šel jiným směrem, byli hodně rychlí. Bylo patrné, že přicházejí a znají svůj úkol, nezdržovali se, šli jej hned plnit.

V dalším průběhu jsem nejdříve uviděla nádvoří pražského hradu, kde je poblíž kostela sv. Víta nepěkný obelisk, na který shora, šikmo od kostela zasvítil ostrý paprsek Světla a obelisk se rozpadl. Další vlna Světla pak proletěla Karlovým mostem.

Pak jsem byla dovedena do obýváku, kde Kája přednášel text našeho oslovení Nejvyššího. Viděla jsem jej zezadu, jak čte. Najednou se z levé strany k němu přibližovala jakási světlá „hadice“, vypadala podobně jako ty hasičské. Na jejím konci bylo něco jako svítilna, a jako zvednutá hlava se blížila ke Kájovu klínu, svítila nepozemsky jasným Světlem, ale při tom neoslnila. A vnímám, že „řekla“: „co si přeješ můj milý synu, co mohu pro tebe udělat?“

Následně kráčím po živé, prosvětlené cestě, kolem je zelená příroda a na rozcestí se rozhodnu jít nahoru do kopce. A opět se ocitám na pražském pahorku Ži-ži, na nádvoří vedle kostela sv. Víta. Pozoruji silný světelný proud a na střeše kostela, i na mnoha věžičkách a výstupcích je plno andělů s trubkami a troubí ve směru proudu Světla. Z druhé strany tohoto nádvoří z nebe pomalu sestupuje na čtyřech zlatých řetězech, zlatý „koráb“ či balkon a v něm několik vysokých duchovních bytostí. Všichni jsou zlatě odění, někdo má kopí, někdo berlu. Snáší se dolů k zemi na nádvoří hradu.

Všechny tyto světelné obrazy jsou odrazem daného textu, který oslovuje Nejvyššího. Jeho Světlo prozařuje, plní čistá a nesobecká přání. Přijde na návštěvu i domů tam, kde se na Něj obrací a volají Ho. A také boří vše, co nepatří do Jeho Stvoření. Ten zbořený obelisk je symbolem pýchy a nabubřelosti mocných, kteří ho tam nechali postavit, i těch, kteří jej v nedávné době ještě „vylepšili“. Je zároveň zlovolným zásahem do energetického srdce Prahy, proto bude odstraněn, byť energetické toky naší planety Země již byly pročištěny a energie proudí svými původními průduchy.

Do prostoru naší země přicházejí božské bytosti s úkolem pomoci lidským bytostem s Duší probrat se z otrockého spánku a nalézt svou původní cestu. To je jedna část pomoci, která přichází. Ta druhá, i když může vypadat líbivě, má jiný úkol. Množství andělů s trubkami na střeše kostela sv. Víta, ti ohlašují přicházející změnu. Změnu ve smyslu zboření a zničení všeho, co zde vytvořila lidská pýcha, samolibost, světská moc …, všeho, co neslouží Stvořiteli a nepochází z Jeho Stvoření. Vše, naprosto vše tohoto druhu, bude zničeno, do posledního domečku, ve kterém kralovalo zlo. Tak, jak nám to bylo ukazováno v obrazech zničených entit, do poslední „krysy, myši či mravence“, nic nesmělo zůstat někde schováno.

A přesto všechno k nám byly poslány ty nejvyšší duchovní bytosti, které svým působením pomáhají tvořit budoucí svět. Svět takový, jaký patří Stvořiteli, tak jak On chtěl, aby Jeho děti, tedy my lidé s Duší žili, spravovali a opatrovali tuto Jeho planetu Zemi.

A když už vše vypadalo jako závěr tohoto sdělení, přišlo něco, co jsem nečekala. A zapsala jsem si: „myslela jsem si, že už budu mít pokoj od těch pekelníků, ale není tomu tak. V nějaké situaci, nevím přesně, ale nejspíš na té cestě nahoru, se objevilo něco, jako červenočerný mrak, a v něm nejasná, velká sedící postava bez hlavy, celá v černém kovovém brnění. Dnes, až v bdělém stavu se mi po ránu občas objevuje i s hlavou, se svítícíma vlčíma očima, s pocitem jakoby se mi posmívala…“.

Tehdy jsem si myslela, že tu nepříjemnou vizi lehce odeženu správnou formulí, ale vždy to fungovalo jen na chvíli. A tak jsme diskutovali, co s tím, kdo to je a jak s tím naložíme. A také jsme udělali chyby a zavedlo nás to někam, kde jsme neměli být. A o tom všem bude další povídání.

25.1.2023   Maruška