Bílá entita

Přišel čas, kdy tohle povídání o tom, jak věci byly a jsou, je potřeba na nějaký čas ukončit. V sérii článku jsem se si sám potřeboval mnohé ujasnit a posunout se dále. Vše, co to mělo přinést a splnit, bylo naplněno. Někdy je velmi těžké přijat to, co k vám shora přichází a člověk tomu nechce věřit. Tyto situace jsem zažil a prožil do morku kostí tolikráte. Seznam by byl dlouhý. Nakonec se vždy ukázalo, že tomu tak bylo, jak říkali, jen to člověk musel po kouskách zpracovávat. Ne, není to tak, že by ti nahoře sami jen tak k vám večer nebo přes den usedli na stoličku a vyprávěli vám příběhy. Ne, tak to nefunguje, alespoň ne u mne a u věcí, na kterých jsme pracovali, a které jsme nakonec přinesli zde pro blaho všech, kdo jsou připraveni a chtějí pozměnit sebe sama. Na vše jsme museli přijít a až když jsme na to přišli, tak nám bylo vše jen potvrzeno či něco málo doplněno. Nic z toho, co dnes vím a umím, mi nebylo dáno jen tak jak se říká zadarmo.

V několika článcích zde v rubrice „moji andělé“ jsem tak trochu popsal, jak věci byly, abych pochopil, či spíše přijal to, co již delší dobu vím. S Milenou jsme tvořili z jistého pohledu dokonalý pár a to, že jsme se setkali nebyla náhoda. Trvalo to docela dlouho, než nás dali dohromady. Pokud by zde nehrála roli jakási duchovní cesta a služba či práce, kterou jsme měli vykonat, asi bychom nikdy nebyli partnery a to ani přesto, že Milena je v jiné dimenzi mou sestrou.

Ano zní to divně, já vím, a proto je dnes těžké napsat tento poslední článek v tomto čase, protože dát do slov to, co vím, v podstatě nejde. S Mílou jsme dělali věci, které nešli zveřejnit, protože byly za hranicí lidského chápání. Sami jsme je mnohdy nechápali a ptali se jeden druhého, zda jsme normální, zda toto vše se nám jen nezdá, a nebo si nevymýšlíme.

Zveřejnit něco tehdy z toho, co bylo našim hlavním úkolem, k čemu jsme byli vedeni, v podstatě nešlo, nejde to ani dnes. Je to opravdu za hranicí našeho chápání. To, že jsme odhalili věci, jako byl rituál šesti křížů, a že jsme jako odměnu dostali energie modrobílého plamene Květu života, byl z pohledu vesmíru, jak to jen napsat, druhořadý cíl. To hlavní jsme nakonec splnili a Míla odešla, a tím odešla nemyslím jen ode mne.

Nemám v úmyslu zde dnes dlouze psát, protože toto dát do slov opravdu nejde a v podstatě to ani není důležité. To, co bylo důležité je popsáno v samostatných článcích a pokud jsi člověče připraven a dokážeš rozlišovat, pak víš kde je pravda, kdo je dnes kdo a kudy vede tvá cesta.

Pokud nejsi připraven, pak musíš projít ještě přes řadu zkoušek než se tak stane. Vesmír tě povede. Vede tě stále, jen my mnohdy neslyšíme a necháme se zlákat právě těmi krásnými slovy, ve kterých je zaobaleno to něco, co nás nikdy nepustí dále, dokud se nenaučíme rozpoznávat.

Jsme tu jako ve škole a nikomu to nebude a není ulehčeno. Není možné projít vysokou školou, pokud jsme ještě neprošli mateřskou školkou. Podívejme se jen na malé děti, nemohou být vysokoškoláky v sedmi ani osmi letech, dokonce ani v patnácti, ještě nejsou připraveni a my jsme zde od toho, abychom je vedli a učili. V duchovním světě zde na zemi to funguje obrazně řečeno stejně. Jen mnozí na sklonku svého života stále budou v té mateřské školce. Pak se zde musí navracet a budou se zde navracet tak dlouho, dokud nepochopí a nepostoupí.

Ono ten život nakonec není tak složitý a složité si to stále děláme sami. Pokud bychom byli od mala vedeni jinak a školský řád by byl jiný, pak bychom také byli jiní. A když si položíme otázku proč tomu tak tedy není, je odpověď opět až příliš jednoduchá. Mocní nemají zájem, abychom byli jiní. Pracovat bychom mohli jen pár hodin týdně a peněz mít mnohem více, ale co s časem, který bychom měli. Najednou bychom seděli, meditovali, dívali se do oblak a po čase by se z nás stávali vědomí. Bohužel toto nemohou mocní této země dopustit a tak vymýšlejí vše možné, jen aby nás zaměstnali. To, že se rozpadají vztahy, je vlastně podporováno systémem, protože to zvedá ekonomiku a tak bychom mohli pokračovat. Ano pyšníme se různými diplomy, a přesto jsme nevědomí.

Co my jen víme.  Dokud budeme tak nevědomí jako jsme, nemůžeme očekávat, že přijdou ti praví vůdci, protože by nebylo koho vést. My lidé bychom byli schopni takového člověka „ukamenovat“, prohlásili bychom jej za blázna a odvrátili bychom od něj veškerou pozornost.

 To, jak dnes žijeme, v jakém stavu je celá evropa, jak stojíme na prahu velké a zničující války, jak si necháme evropu zaplavit muslimy. To ukazuje, jak jsme nevědomí, jak jsme se nepoučili z doby minulých, a jak si nevážíme toho, co naši předkové museli tvrdě vybojovat.

Ne, že se nemáme ohlížet zpátky. Stále se máme ohlížet, skládat si tu mozaiku a učit se z toho. My nedokážeme přijmout malé věci, nedokážeme uvěřit ani tomu, co máme stále na očích. Budeme bránit papežskou církev a vzývat ji a podobně.

Temnotu máme stále před očima a na očích, jen ji neumíme rozpoznat, protože všichni se hlásí ke Světlu a Bohu. To, co se musíš prvně naučit, člověče, je rozpoznávat a teprve pak a až pak můžeme očekávat změnu a věřit tomu, že ten druhý pochopí.

Osobně jsem prošel či byl spíše vystaven různé temnotě od té slabé až po ty nejpříšernější. Jen díky tomu, že nade mnou vždy stáli a vedli mne ti, kterým jsem dal slib, jsem stále zde. Není pochyb, že byly doby a opakovaly se, kdy jsme toho s Mílou chtěli nechat, protože sranda to nebyla.

Na mnohé jsme si zvykli a není to tak, že něco někdy v tomto fyzickém světě skončí. Nikdy to neskončí a čím jde člověk dále, tím větším a složitějším zkouškám je vystaven. Ne, nemusí nic, je to vždy jen jeho volba. Já jsem si však cestu určil a ve chvíli, kdy jsem se mohl vrátit domů, jsem to odmítl. V jednom článku jsem o tom psal, byť to byl jen jeden odstavec. Tehdy to přes Mílu neprošlo, že by tomu nikdo nerozuměl.

Tak, jako já i Milena ví, nebo spíše věděla, že domů se vrátit může. Člověk nemusí čekat až si jej „smrt“ vezme. Je možné odejít, ne však každému je to umožněno.

Dnešní jakýsi, v dané chvíli závěrečný článek, nese však název „bílá entita“ a tak se k tomu alespoň na malou chvíli v pár slovech vraťme. Opravdu nebudu popisovat zde vše co to je, kdo to je, na kom ulpívá a podobně, protože nikoho z vás se toto jistě netýká. Je jich jen pár na celém světě, paradoxem je, že naší malou zem snad nic nemine a nachází se už i zde.

Tohle opravdu nejde dát v dané chvíli do slov, a proto se tím nechci ani moc zabývat. Název bílá entita jsem ji dal já, pro svou lepší orientaci a komunikaci. Jinak je to něco víc než entita a není bílá, ale je průhledná, v podstatě je neviditelná. Je zde mnoho těch, kteří běžné entity mohou vidět očima a dokážou je namalovat. Míla dokud zde byla, to také dokázala. Tahle příšerka vidět nelze, aspoň ne běžně dostupným způsobem. To však neznamená, že je nezjistitelná, protože každá se nějakým způsobem nakonec projevuje a to ať už uvnitř člověka, a nebo navenek. Vše je možné zjistit a odhalit, jen není to mnohdy už v podobných věcech jednoduché.

Tohle monstrum nepochází z té temnoty, jak ji běžně známe, nemá nic společného se světem šediváků, ještěrů ani reptiliánů. To by to bylo příliš jednoduché a přesto, že je tato temnota „dokonalá“, nebyli by schopni nic takového vytvořit. Toto monstrum pochází odjinud. Od skupiny, která má své bohy, rozlézá se po světě a tváří se jako světlo.

Bílá entita, monstrum, které vstoupí do schránky člověka a nahradí jeho duši. Bílá entita se pomalu stává daným „člověkem“ a daný člověk se pomalu stává „Bílou entitou“. Jedná se o jednu z nejnebezpečnějších entit, která kdy na zemi byla. Nemáte šanci rozpoznat, že ten s kým mluvíte, s kým žijete, je vlastně někdo jiný.

Jsem si plně vědom toho, jak bude většina z vás, kdo si toto přečte, reagovat a přesto tento článek a tuhle informaci zveřejním. Zveřejňuji to, abyste si uvědomili, co my jen vlastně víme.

Uvědom si, člověče, že nemůžeš vymyslet nic, co by nebylo v tomto pozemském světě reálné. To, že tobě to tak nepřipadá a máš jiný pohled a podobné věci považuješ za scifi, tebe čeká ještě dlouhá cesta.

Míla jednou ve svých poznámkách napsala – cituji:

Kája leží vedle mě a pořád má třesy. Dívám se na něj, jak se mu v různých intervalech celé tělo třese a najednou koukám a vidím něco, co jsem ještě nikdy neviděla.

Jako by jeho energetické tělo bylo rozloženo na tisíce malých kousíčků, tvarů trojúhelníků a každý ten kousíček se hýbal, vibroval. A při tom třesu ty kousky vibrovaly velkou rychlostí a zase se poskládaly do původního tvaru ale stejně i nadále vibrovaly. Chvíli jsem na to koukala a pozorovala to. Bylo to pro mě něco nového, co jsem doposud neviděla.

Možná se tímto způsobem odděluje některé energetické tělo od fyzického....možná.....

Když jsem se probral, seděla na posteli s vytřeštěnýma očima a celé mi to popisovala, jak se ty malé trojúhelníky nad mým tělem mihotaly a zase skládaly dohromady. Opět ani tyhle věci, jako mnoho dalších, nechtěla zveřejňovat, aby ji někdo neklepal na hlavu. A přesto se to stalo a my toho všeho byli součástí.

Míla také napsala pár měsíců před tím, než odešla – cituji:

Moje pocity dnešního dne

Jsem unavená. Unavená ze všeho, unavená ze života.

Snažím se pořád udržet si pozitivní myšlení, ale doléhá na mě každodenní starost běžného života …………

Nikdy si neprodloužím délku svého života tady na této zemi ani o jeden rok. Už takhle při představě, že tady budu ještě přes třicet let, mi to přijde nekonečně dlouhá doba. Tady na tomto podivném světě, kde nejsem jeho součástí a přesto tady musím žít, protože jsem se k tomu někdy zavázala.

Ale andělé mi jednou řekli, že jsem si karmu už odžila a že když budu chtít, můžu se vrátit domů. 

A já se na to těším, až se vrátím domů, tam, kam patřím……………………

Těším se na ten den, až se úplně a nadobro a navždy odpoutám ze svého těla, nechám ho tady a už se nikdy nevrátím. Jo a nechci odcházet s tělem, chci ho tady nechat, protože už ho nebudu potřebovat. 

Nepatřím sem, nejsem tady doma, nikdy jsem se tady tak necítila………………………

Potřebovala jsem se prostě vykecat do tohoto emailu..... 

V této fázi končím tohle vše povídání. To neznamená, že se sem do této rubriky nevrátím, co jsem však měl potřebu sdělit a k čemu jsem byl veden, jsem sdělil. Zbytek je už na tobě člověče. Míle se nedivím. Nikdo z vás si neumí představit, jaký jsme vedli život. Byl a nebyl to vztah, protože všechen čas jsme věnovali věcem mezi nebem a zemí. Nahlédli jsme pod pokličky, o kterých nemáte ani tušení. Já se na Mílu nezlobil a nezlobím. Naprosto nic ji nevyčítám a jsem vděčný, za to, že jsem kousek cesty mohl kráčet s ní. Poznal a znal jsem ji jako nikdo na této zemi. Nic z toho, co bylo v článcích uvedeno, nebylo a není namířeno proti ní. Jen jsem chtěl ukázat či přiblížit čím a kým byla. A tobě člověče tak dát na základě toho všeho možnost a příležitost naučit se rozpoznávat. Kdo je kdo a kdo je kým.

Děkuji všem svým průvodcům, všem andělům, archandělům. Děkuji i těm nejmenším pomocníkům. Děkuji tobě, Kriste. Děkuji všem jak nahoře tak i dole. Děkuji tobě, mistře energie Jednoty a tvým andělům. Děkuji tobě, Mílo, že jsi okusila tento fyzický svět a na chvíli zde zde pobyla.

I já se jednou vrátím, zatím však zůstávám. Ještě zde chci něco udělat a dát příležitost těm, co jsou připraveni. Uvědomuji si, kolik to stálo času, než nás zde konečně dali dohromady. Budu pokračovat a splním, co jsem slíbil. Vím, že se zase něke v čase setkáme a na to se těším.

S Láskou a v Lásce Kája

9.10.2016