Energie slova

Již nějaký čas se mi stále vrací myšlenka, že mám napsat malou úvahu o energii některých výrazů, které ve velké míře mnozí z nás hojně používají v mluvené i psané podobě. Dnes mi to opět připomněla reakce jedné z účastnic 30 dnů očištění se Shambhalou, která krásně uvedla : "slova jako strašně, hrozně, příšerně a děsně, jsem předala andělům a odnesli je rozpustit do světla, už pro mě neexistují.. :-)". Na tzv. duchovní cestě se jistě mnozí setkáváte s informacemi o důležitosti pozitivního myšlení, pozitivního přístupu k životu, atd., o tom, jak to je důležité pro vlastní změnu, posun a pochopení. Rozhlédneme-li se kolem sebe, zjistíme, že cokoli pozitivního musíme skutečně hledat především uvnitř sebe sama, protože zvenčí jsme povětšinou atakováni spíš negativizmem v různých podobách.  

Já se tu ale chci věnovat konkrétně používání slovních spojení jako jsou: to mi hrozně chutná, to se mi děsně líbí, strašně se těším, to je hrozně krásné,... Vidíte sami ten kontrast? A tato slova vyjadřující rádoby pozitivní informaci používají mnozí z nás denně a ani si to neuvědomují. Sama jsem si toho dříve nevšímala, až když mne Kája několikrát upozornil na to, co vlastně říkám, tak jsem začala svá slova vědomě pozorovat, postupně opravovat a odstraňovat, až dnes taková již nepoužívám. Vnímala jsem, že takové slovní spojení mění smysl nebo minimálně energii sdělované informace. Dalo by se říci, že zároveň mění energii toho, kdo tato slova vyslovil. Všimla jsem si dokonce, že ten kdo pronese: "to se mi strašně líbí" při tom nijak nezáří, dokonce by se dalo říci, že podlehne síle onoho negujícího slova a tváří se nenadšeně.

Protože slovu vždy předchází myšlenka, je třeba začít u ní. Stačí si uvědomit, že každou svou myšlenkou a zvlášť když je posléze umocněna vyřknutím nahlas v podobě slov, si tvoříme svou přítomnost a  v jistém smyslu i budoucnost. Ráda pozoruji své okolí a lidi, jejich chování, reakce, jednání a způsob vyjadřování pocitů a nálad. Je zajímavé jak velmi mnoho lidí má potřebu své pocity umocnit tím, že je vyjádří slovy. Někdy mi přijde, že snad ani nemyslí zcela vážně vše co říkají, ale mají jen jakousi potřebu být stále ve slovním kontaktu s okolím. Když nemají o čem mluvit, stočí řeč na počasí, zdraví a všeobecně jakékoliv "povinnosti či starosti" doma a kolem rodiny, jen aby se jen tak nemlčelo.

Když pak v pátek zaslechnu mimoděk rozhovor dvou žen o plánech na nadcházející volné dny a slyším "to zas bude víkend, přijedou děti, musím proto udělat to či ono, ...už se strašně těším" a druhá odvětí " to já musím to a to...", následně si k tomu přidají vyhodnocení počasí, a ať už má být slunečno nebo pršet, stejně to pro ně je nakonec špatné, tak si říkám, zda si vůbec takoví lidé uvědomují, co si tím tvoří a jakýpak ten víkend bude, pokud o něm takto již předem smýšlí a mluví. Nezapojuji se do takovýchto hovorů, ale občas se zamýšlím nad tím, proč lidé takto mluví a co hůř, když už takto mluví, zřejmě to tak i myslí a cítí. A pokud ne a snaží se být svými slovy jen zajímavými pro okolní posluchače, tak si ale tímto způsobem tvoří svou realitu.

Kdysi mi přišlo samozřejmé, že se nemám stranit kolektivu spolupracovníků a nevyhýbat se společným hovorům, ale přišla doba, kdy jsem si sama přiznala, že nechci a nemám zapotřebí nechat se vtáhnout do podobných diskuzí. Pokud sama nemám v danou chvíli čím přispět ke smysluplnému hovoru, tak nemám ale ani zapotřebí účastnit se takového hovoru jako posluchač a radši odejdu. Čím víc jsem si postupem času uvědomovala svůj posun v tom smyslu, že jsem zcela vyloučila sledování televize, zpráv v tisku či na internetu, vnímala jsem, jak negativně toto vše ovlivňuje ty, kteří stále všem podobným informacím podléhají a zabývají se jimi. Při tom mne pak napadá, kamže se to naše civilizovaná společnost řítí. Nevzpomínám si, že by před několika desítkami let podobné informace a pořady v médiích byly prezentovány. Je to ale zcela jistě záměr, protože dnes díky postupnému přitvrzování a neustálému opakování negativních zpráv, mnohdy včetně detailních záběrů, se člověk k tomuto musí nějak postavit. Jak, to je pak na něm, ale buď aby si vše bral příliš osobně a pak by musel žít v neustálém strachu co bude, nebo jednoduše "otupí" a stane se v jistém slova smyslu imunním vůči všem podobným negativním informacím a záběrům. To ovšem vede k tomu, že se pak již téměř ani nepozastaví nad informací o nějakém neštěstí, havárii či útoku. Díky každodennímu předkládání podobných negativních informací jsme si již zvykli, že to je běžná součást každého dne. Již ani nepamatuji, kyd naposledy jsem od někoho zaznamenala informaci, že v televizi vysílali nějaký vyloženě pozitivní pořad, ze kterého by měl nádherný pocit.

Dokonce i pokud jde o různé pořady pro děti, byť o nich již několik let nemám přehled, tak vzpomínám, že ve většině novodobých kreslených pohádek či seriálů již nevystupují postavičky podobné lidem, ale převážně různí mutanti a fantazy příšerky. Ve spoustě takových pořadů mezi sebou pak bojují roztodivnými zbraněmi a předvádí neuvěřitelné kousky. Těžko se pak malému dítěti vysvětluje, že pohádka o krtečkovi je pro něho lepší. Není pak divu, že roste nová generace dětí, které vlastně nemají ani kde okoukat, jak vypadá slušné chování. Vzorem jim mohou a mají být ti nejbližší, ale ti, když se tak rozhlédnu, jsou většinou nadmíru zaneprázdněni všemi povinnostmi a starostmi o "budoucnost", a dětem nakonec nezbývá než usednout k počítači nebo televizi.

Vzpomínám si, že v dětství jsme ve volném čase byli stále venku mezi dětmi různého věku, hráli různé hry, jezdili na kole, vymýšleli hlouposti a učili se z toho. Dnes děti venku nevidím a to ani přesto, že právě poslední roky je přece jen dětí víc. Zamýšlela jsem se nad tím, proč tomu tak je, proč ani moje děti nejdou ven mezi kamarády. Odpověď je jednoduchá - nemají s kým jít, protože ostatní jejich vrstevníci jsou ještě stále pod dohledem rodičů a nemohou dál než k vrátkům zahrady u svého domu. Mnoho rodičů nepouští děti ven z obavy, aby se jim něco někde nestalo, ale neuvědomují si už, že i oni se kdysi nejvíc učili venku na hřišti. Na druhou stranu musím připustit, že právě pod vlivem všech dnešních výchovných postupů (myslím tím to, že děti od raného věku "vychovává" televize), nejsou dnešní děti tak pohotové a samostatné, jako jsme bývali kdysi my. Když pak vidím, jak maminka osmiletému klukovi utírá nos, tak mi je vše jasné. Je proto třeba, abychom začali každý sám u sebe, uvědomili si kamže jsme se to dostali, kam jsme to tlačeni a jak jsme ovlivňováni a změnili to. Onu změnu ovšem musíme iniciovat každý sám v sobě a pro sebe a pak se přidají další. Každý jeden z nás může a má být vzorem pro naše děti a ukázat jim, že si i oni mohou zvolit, jakou cestou se dát.

K tomu mohu uvést nádherný příklad ze své zkušenosti a vrátím se k tématu na začátku tohoto povídání. Před několika měsíci jsem vědomě začala odstraňovat ze svého slovníku právě ona negativní slova, rozhodla jsem se nepoužívat dále výrazy jako "strašně, hrozně, příšerně" a jim podobná a to právě ve spojení s pozitivní myšlenkou a slovem. Když jsem se k tomu rozhodla, začala jsem sledovat, jak zcela samovolně mi tato slova vplouvají do vět. To byl začátek - uvědomit si, že je používám a jak často. Při tom mi docházelo, jak jsem si tato různá slovní spojení zcela zautomatizovala ve svém vyjadřování. Vůbec nevím kdy k tomu došlo, kde to vzniklo, ale bylo to tu. Dalším krokem bylo uvědomit si každé podobné slovo ve chvíli, kdy se mi dralo z úst a zastavit ho nebo alespoň opravit. Časem jsem dokázala velmi omezit používání podobných výrazů. Nepopírám, že i dnes mi někdy nějaký přijde na mysl, ale těsně před vyslovením si to uvědomím a změním. Když jsem tedy postoupila natolik, že jsem sama omezila užívání těchto výrazů, začala jsem je v obrovské míře vnímat od všech lidí v okolí. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsme tím "postiženi" všichni a jak si tím ve svém důsledku ubíráme energii a radost. Dříve, dokud jsem mluvila stejně, vůbec jsem tyto výrazy "neslyšela" a ačkoli se vlastně nic nezměnilo, najednou je slyším. Nezměnilo se nic, ale změnila jsem se já, změnila jsem něco v sobě, zrušila jsem nějaký vzorec. Někdy se stane, že při hovoru upozorním druhého na některé ze slov, když je použije. Zajímá mne vždy  jestli ví, co vlastně říká, a reakce je vždy stejná - vůbec si to neuvědomuje. Když jsem tedy eliminovala svůj slovník, zjistila jsem v jak veliké míře stejné výrazy používají mé děti. Vysvětlila jsem jim význam oněch slov, několikrát je upozornila, když je použily, a dnes jsou podobné výrazy i v jejich slovníku výjimečné :-)

Přeji všem krásné dny!

S Láskou Radka