Jsi vinen jsi odpovědný I
Vítám Tě zde „Příteli“, pokud právě čteš tyto řádky. Děkuji za čas, který zde trávíš a jistě k tomu máš svůj důvod. Nedáváš jej jen mě samotnému, nýbrž obohacuješ i sebe sama. Jednou dříve nebo později pochopíme, že vše, naprosto vše, co děláme, děláme pro sebe sama. Můžeme pomáhat druhým a pomoci je možné v mnoha formách a jednou z největší je dát, či věnovat někomu svůj čas. Přesto nakonec vždy to vše, děláme pro sebe sama, protože nás to naplňuje. Nás samotné to posouvá, nám to něco dává. To něco, může být něčím, co nedokážeme ani definovat, přesto tomu tak je.
Prožívám v dané chvíli překrásné dny, plné radosti, spokojenosti a Lásky. V tomto čase zde byla Míla. Přijela již v pátek a samozřejmě, že jsem se na toto setkání, jako na každé jiné těšil. O tom však někdy později, nyní mám potřebu sdělit, nebo navázat na předchozí povídání o tom, jak to bylo a posunout se ve vyprávění o něco malinko dále.
Následné dny tedy nebyly pro mne vůbec jednoduché a popsat to vše, co se ve mně samotném odehrávalo, při nejlepší vůli ani nejde. Ano, jak jsem již sdělil, byla zde již v té chvíli Míla. Psali jsem si, a to docela intenzivně a vyměňovali si písmenka, jak se jen dalo. Těšil jsem se na každé jedno z nich, nicméně byly to dny, kdy jsem řešil sám v sobě velmi, velmi složité emoce a prožíval něco, co se slovy jen těžko zde vyjadřuje.
Byla to doba a neumím to v dané chvíli nazvat jinak, než jakéhosi opětovného nedorozumění, mezi mnou a Anežkou. Jako u všech, i mezi námi samozřejmě k různým „nedorozuměním“ docházelo, nicméně to vždy nakonec vedlo k jakémusi uvědomění si něčeho a posunu sebe sama. Člověk, pokud se následně věnuje tomu co prožil, nebo zažil, věnuje tím čas sobě sama a není jen konzumentem života, zákonitě musí docházet k porozumění.
Tohle, co se však odehrálo, bylo jiné, bylo to velmi, hluboké a zraňující.
Jako by na mne ukázala prstem, řekla a vinila mne, že jsem odpovědný a vinný za to vše okolo mne a zvláště pak za věci okolo Lucky. Napsala, že nedokáže tohle vše zpracovat a přijat.
Prožíval jsem tím nepopsatelné muka, protože jsem se domníval, že právě ona tomu rozumí a netušil jsem, že tyto věci nemá zpracované. Ve skutečnosti dneska vím, že jsem to nebyl já, ani věci okolo mne, co neměla v dané chvíli zpracované, nýbrž, že sama v sobě zpracovává něco svého. Vždy tomu tak je, pokud máme pocit, že na nás někdo útočí. A já ten pocit měl.
Z našeho krásného nedělního rozhovoru a času společně stráveného neuměla, jak sama řekla, přijat a zpracovat, že jsem se vyjádřil, že Lucka nemá plnohodnotný vztah. Bohužel, jako vše i zde došlo k nedorozumění, protože takto to nebylo myšleno a byl to zase jen nějaký střípek povytažen z celku. Opět se potvrdilo jen to, že slyšíme a přijímáme věci tak, jak my sami chceme a ne tak, jak nám je druhý sděluje. Je to samozřejmě pochopitelné, pokud se nedostaneme do bodu, že nebudeme posuzovat, že budeme jen pozorovateli, pak se vždy nakonec sami budeme dostávat do různých komplikací.
I kdybych to takto prezentoval a myslel jsem to takto, pak to byl jen a jen můj osobní pohled na věc a mám plné právo prezentovat svůj pohled a je to v pořádku. Není na tom nic špatného, protože jde jen o osobní pohled na konkrétní věc a to jak se člověk sám rozhodne, zda věci, pohled toho druhého sám přijme, či nikoliv, je pak už zase jen jeho věcí. Je správné vést rozhovory upřímně a otevřeně sdělovat svůj pohled, pokud to bude sdělováno s Láskou, protože pokud druhému nesdělíme mnohdy náš pohled, naše vnímání, nedáváme mu šanci zamyslet nad jiným názorem a případně tak změnit svůj pohled, postoj a tím i život sám. Samozřejmě nesmí jít o posuzování a nesmí být někomu něco nuceno a hlavně, sdělím dnes věci jen pokud se někdo zeptá, protože jinak nemám právo se komukoliv vměšovat do jeho života.
Bylo toho na mne v těch dnech opravdu hodně, psal jsem si sice již z Mílou v té době, jen to vše teprve vznikalo a tak jsem si uvědomoval, že jsem na to v podstatě sám a že i tuhle zkoušku musím zvládnout a projít tím vším.
Když jsem se nad tím vším zamyslel, tak jsem si uvědomil, že to slýcháme vlastně stále od někoho, že jsme za to, či za ono vinní a odpovědní. Uvědomil jsem si, že je načase skoncovat i s tímto starým vzorcem, protože věci jsou přece ve skutečnosti jinak.
Nejsem a nemohu být odpovědný za někoho nebo za něco, včetně dětí. Pokud tedy nepůjde o malé děti, kterým mám něco předat. I zde však bude hrát roli celá řada vesmírných zákonů a mnohdy tomu není tak, jak to v tomto pozemském životě zde vnímáme. Jen jsme převzali vzorce starého chování a tím se mnohdy degenerujeme, jednu generaci od druhé, namísto toho, abychom rostli.
Měl jsem dost různých svých komplikací a tuhle jsem si tedy už připouštět nechtěl, nebudu po zbytek svého života stále a dokola od někoho, a je naprosto jedno od koho, přijímat ten prst, který na mne směřuje , ukazuje a říká „ jsi vinen, jsi odpovědný“, nikdo nemá právo nikoho soudit, ani posuzovat.
Byl jsem však najednou vděčný za tento prožitek, za tuto zkušenost, najednou se mi to vše vybavilo a pochopil jsem, že se to v našich životech stále opakuje a stále se setkáváme s tím, že na nás někdo ukazuje tím prstem, který říká, „jsi vinen, jsi odpovědný“.
Pokud by tomu tak bylo, pak bych musel připustit, že soudy mají pravdu a jsem vinen, a to i přesto, že tomu všemu bylo jinak. Musel bych připustit, že jsem vinen třeba vůči rodičům, že jim soud zrušil břemeno. Musel bych se snad vinit, že děti nemají vysokou školu, nebo, že jsem se po sedmnácti letech manželství rozvedl a že žena, která si mne tehdy brala, vlastně nevěděla, co dělá. Měl bych být tak vinen, že bych neměl vlastně mít právo na žádný vztah, protože jsem vinen za vše, co se kolem děje. Jsem vinen za to, že lidé kolem mne třeba nejsou šťastní a jsem vinen a odpovědný za celou řadu jiných věcí. Nakonec budu vinen i za to že někdo je čistý, nemá na sobě žádnou přivtělenou entitu a někdo si je na sobě živí a vytváří pro ně živnou půdu.
Ne, ne, tak takto to opravdu není, jsem si uvědomil. Toto vše, tvoří jen naše vlastní hlava a ten, kdo na nás ukazuje prstem, jen útočí a my sami to přijímáme. Neprocházíme zde ničím jiným, než tím, čím zde projít na této zemi a v tomto životě máme. I když, i toto může být jinak, ale o tom někdy jindy.
Není přece jen narození a smrt a nic před tím, ani po tom. To je moje filozofie a víra. A už jsem se o tom zmínil.
V té chvíli, kdy mi toto vše docházelo, jak to vlastně je a jak se sami jen poškozujeme tím, že toto vše přijímáme a bohužel jsme v hlavě o tom přesvědčeni, protože to jsme slyšeli při různých situacích od mala, že jsme vinni , že jsme odpovědní, si sami ubližujeme a sami se neustále poškozujeme. A o to zde vlastně jde, temnota nechce, aby vstoupilo Světlo , protože z čeho by všechny ty entity žily, pokud bychom prozřeli a byli jinými.
Viděl jsem před sebou obraz, byl jako živý. Stál jsem a všude kolem mne se na kopě kupily lidské prsty. Měl jsem je až po pás . Většina z nich, z těch prstů byla však již prázdná, jako by byly mrtvé a na samém spodku té hromady, již tlející a rozpadající se. všechny ty prsty, mi již nemohly proto ublížit, protože už byly mrtvé, byly to prsty za celý můj život, které kdy na mne ukázaly a vinili mne za to, či za ono. A já si to samozřejmě na sebe vždy vztahoval a trpěl jsem. Nebyl jsem sám sebou a nechal se ovládat jinými. Přijímal jsem vinu a odpovědnost úplně za vše. Snad i za to, že slepice nesnesla za den dvě vejce a dala jen jedno. Toto si ani neuvědomujeme, jak toto vlastně funguje a jakou temnotu nevědomě šíříme a jakou radost z toho právě ona, temnota má. Otázka by z dnešního pohledu však byla, kdo je více vinen a kdo více odpovědný. Ten kdo na nás ukazuje, nebo my sami, protože to přijímáme. Dnes my sami, pokud jsme vědomí, protože vědomá bytost to nepřijme a útočníkovi se toto navrátí zpět a to minimálně ve stejné síle, s jakou to k nám bylo vysláno, takže nakonec, on sám bude ještě více podrážděn. Samozřejmě jeho hlava a jeho vědomí nás bude pak ještě více vinit za to, že je mu ještě hůře, protože……… Jenže to je právě jedna částečka z naší nevědomosti a proto se máme stále učit, stále diskutovat a vysvětlovat si věci a hloubat nad nimi, zda nejsou přece jen jinak, než jak se říká.
Nicméně ta zapáchající mrtvá hromada měla jednu zvláštnost. Ty prsty mi nemohly již ublížit, nedotýkalo se mne to, protože to vše, jsem měl již zpracováno. Z té hromady vyčnívaly už jen dva, možná tři prsty a jeden z nich byl právě v té chvíli Anežky. Bylo mi to nepopsatelně líto, hrozně líto a hluboce v sobě jsem to prožíval, protože se mne to velmi dotýkalo. V tom jsem však viděl, jak se nade mnou zjevuje takové zářivé světlo a dává to tomu všemu, celému tomu obrazu, který jsem cítil, viděl, vnímal a prožíval, naprosto jinou energií. Jako bych vnímal a slyšel hlas, nebo hlasy, které říkají, že se nemusím bát, že ta hromada prstů, které na mne ukazují, jsou prsty, které mne někdy vinily, jen to vše, jsem již zpracoval a pochopil, že tak tomu není, že věci se přece mají jinak.
Ten prst Anežky jsem vnímal sice v danou chvíli jako obviňování, že jsem vinen a odpovědný, nicméně, že je to opět jen zkouška a že byť, to velmi bolí, musím tím projít, protože on ten prst mne vlastně připravuje na to, že už není snad mimo mých rodičů již žádný prst, který mne ještě může kdy vinit a soudit. Všechny prsty svého života, které na mne kdy ukazovaly, jsem již zpracoval, přijal a pochopil, jak tomu vlastně ve skutečnosti je a proč.
Vnímal jsem, že jsem se dostal do jakéhosi bodu nula, kde se mne najednou nic a od nikoho nedotýká a je že je mi najednou hezky. Vše opadlo a byl jsem vděčný Anežce za to, že to byla právě ona, kdo mne tímto bodem provedl, vedle koho jsem si to vše uvědomil.
Cítil jsem najednou obrovskou úlevu, něco se uvnitř mne samotného stalo a já v tu chvíli věděl, že mohu každého, od této chvíle přijímat takového, jakým je, bez soudu a bez obviňování. A navíc s Láskou a v Lásce.
Tak takovýto nějaký obraz jsem viděl a vnímal před sebou, prožíval jsem jej a prožívám to naplnění a ten dar, že už se mne nikdy nic osobně nedotkne, byť na mne budou ukazovat všechny prsty světa. Nikdy, protože nejsem odpovědný za to, co komu, nebo proč, vstupuje do jeho života nebo s čím se ve svém životě kdo setkává. Je to jeho život, jsou to jeho prožitky a on sám se kdysi rozhodl, právě toto zde prožívat a může mne soudit, může na mne ukazovat, jen já to již nemusím přijímat. A já nebudu a nechci, toto již přijímat. To vím, o tom jsem přesvědčen. K tomuto uvědomění mne to toho dne dovedlo, takže mohu opět jen a jen děkovat.
V ten den. V tu chvíli tohoto prožitku se něco velmi zásadního v mém životě změnilo. A já jsem vděčný, že jsem si toto vše, opět zde v takovéto formě, mohl připomenout.
Děkuji.
S Láskou a v Lásce Kája
12 ledna 2015
Prožívám v dané chvíli překrásné dny, plné radosti, spokojenosti a Lásky. V tomto čase zde byla Míla. Přijela již v pátek a samozřejmě, že jsem se na toto setkání, jako na každé jiné těšil. O tom však někdy později, nyní mám potřebu sdělit, nebo navázat na předchozí povídání o tom, jak to bylo a posunout se ve vyprávění o něco malinko dále.
Následné dny tedy nebyly pro mne vůbec jednoduché a popsat to vše, co se ve mně samotném odehrávalo, při nejlepší vůli ani nejde. Ano, jak jsem již sdělil, byla zde již v té chvíli Míla. Psali jsem si, a to docela intenzivně a vyměňovali si písmenka, jak se jen dalo. Těšil jsem se na každé jedno z nich, nicméně byly to dny, kdy jsem řešil sám v sobě velmi, velmi složité emoce a prožíval něco, co se slovy jen těžko zde vyjadřuje.
Byla to doba a neumím to v dané chvíli nazvat jinak, než jakéhosi opětovného nedorozumění, mezi mnou a Anežkou. Jako u všech, i mezi námi samozřejmě k různým „nedorozuměním“ docházelo, nicméně to vždy nakonec vedlo k jakémusi uvědomění si něčeho a posunu sebe sama. Člověk, pokud se následně věnuje tomu co prožil, nebo zažil, věnuje tím čas sobě sama a není jen konzumentem života, zákonitě musí docházet k porozumění.
Tohle, co se však odehrálo, bylo jiné, bylo to velmi, hluboké a zraňující.
Jako by na mne ukázala prstem, řekla a vinila mne, že jsem odpovědný a vinný za to vše okolo mne a zvláště pak za věci okolo Lucky. Napsala, že nedokáže tohle vše zpracovat a přijat.
Prožíval jsem tím nepopsatelné muka, protože jsem se domníval, že právě ona tomu rozumí a netušil jsem, že tyto věci nemá zpracované. Ve skutečnosti dneska vím, že jsem to nebyl já, ani věci okolo mne, co neměla v dané chvíli zpracované, nýbrž, že sama v sobě zpracovává něco svého. Vždy tomu tak je, pokud máme pocit, že na nás někdo útočí. A já ten pocit měl.
Z našeho krásného nedělního rozhovoru a času společně stráveného neuměla, jak sama řekla, přijat a zpracovat, že jsem se vyjádřil, že Lucka nemá plnohodnotný vztah. Bohužel, jako vše i zde došlo k nedorozumění, protože takto to nebylo myšleno a byl to zase jen nějaký střípek povytažen z celku. Opět se potvrdilo jen to, že slyšíme a přijímáme věci tak, jak my sami chceme a ne tak, jak nám je druhý sděluje. Je to samozřejmě pochopitelné, pokud se nedostaneme do bodu, že nebudeme posuzovat, že budeme jen pozorovateli, pak se vždy nakonec sami budeme dostávat do různých komplikací.
I kdybych to takto prezentoval a myslel jsem to takto, pak to byl jen a jen můj osobní pohled na věc a mám plné právo prezentovat svůj pohled a je to v pořádku. Není na tom nic špatného, protože jde jen o osobní pohled na konkrétní věc a to jak se člověk sám rozhodne, zda věci, pohled toho druhého sám přijme, či nikoliv, je pak už zase jen jeho věcí. Je správné vést rozhovory upřímně a otevřeně sdělovat svůj pohled, pokud to bude sdělováno s Láskou, protože pokud druhému nesdělíme mnohdy náš pohled, naše vnímání, nedáváme mu šanci zamyslet nad jiným názorem a případně tak změnit svůj pohled, postoj a tím i život sám. Samozřejmě nesmí jít o posuzování a nesmí být někomu něco nuceno a hlavně, sdělím dnes věci jen pokud se někdo zeptá, protože jinak nemám právo se komukoliv vměšovat do jeho života.
Bylo toho na mne v těch dnech opravdu hodně, psal jsem si sice již z Mílou v té době, jen to vše teprve vznikalo a tak jsem si uvědomoval, že jsem na to v podstatě sám a že i tuhle zkoušku musím zvládnout a projít tím vším.
Když jsem se nad tím vším zamyslel, tak jsem si uvědomil, že to slýcháme vlastně stále od někoho, že jsme za to, či za ono vinní a odpovědní. Uvědomil jsem si, že je načase skoncovat i s tímto starým vzorcem, protože věci jsou přece ve skutečnosti jinak.
Nejsem a nemohu být odpovědný za někoho nebo za něco, včetně dětí. Pokud tedy nepůjde o malé děti, kterým mám něco předat. I zde však bude hrát roli celá řada vesmírných zákonů a mnohdy tomu není tak, jak to v tomto pozemském životě zde vnímáme. Jen jsme převzali vzorce starého chování a tím se mnohdy degenerujeme, jednu generaci od druhé, namísto toho, abychom rostli.
Měl jsem dost různých svých komplikací a tuhle jsem si tedy už připouštět nechtěl, nebudu po zbytek svého života stále a dokola od někoho, a je naprosto jedno od koho, přijímat ten prst, který na mne směřuje , ukazuje a říká „ jsi vinen, jsi odpovědný“, nikdo nemá právo nikoho soudit, ani posuzovat.
Byl jsem však najednou vděčný za tento prožitek, za tuto zkušenost, najednou se mi to vše vybavilo a pochopil jsem, že se to v našich životech stále opakuje a stále se setkáváme s tím, že na nás někdo ukazuje tím prstem, který říká, „jsi vinen, jsi odpovědný“.
Pokud by tomu tak bylo, pak bych musel připustit, že soudy mají pravdu a jsem vinen, a to i přesto, že tomu všemu bylo jinak. Musel bych připustit, že jsem vinen třeba vůči rodičům, že jim soud zrušil břemeno. Musel bych se snad vinit, že děti nemají vysokou školu, nebo, že jsem se po sedmnácti letech manželství rozvedl a že žena, která si mne tehdy brala, vlastně nevěděla, co dělá. Měl bych být tak vinen, že bych neměl vlastně mít právo na žádný vztah, protože jsem vinen za vše, co se kolem děje. Jsem vinen za to, že lidé kolem mne třeba nejsou šťastní a jsem vinen a odpovědný za celou řadu jiných věcí. Nakonec budu vinen i za to že někdo je čistý, nemá na sobě žádnou přivtělenou entitu a někdo si je na sobě živí a vytváří pro ně živnou půdu.
Ne, ne, tak takto to opravdu není, jsem si uvědomil. Toto vše, tvoří jen naše vlastní hlava a ten, kdo na nás ukazuje prstem, jen útočí a my sami to přijímáme. Neprocházíme zde ničím jiným, než tím, čím zde projít na této zemi a v tomto životě máme. I když, i toto může být jinak, ale o tom někdy jindy.
Není přece jen narození a smrt a nic před tím, ani po tom. To je moje filozofie a víra. A už jsem se o tom zmínil.
V té chvíli, kdy mi toto vše docházelo, jak to vlastně je a jak se sami jen poškozujeme tím, že toto vše přijímáme a bohužel jsme v hlavě o tom přesvědčeni, protože to jsme slyšeli při různých situacích od mala, že jsme vinni , že jsme odpovědní, si sami ubližujeme a sami se neustále poškozujeme. A o to zde vlastně jde, temnota nechce, aby vstoupilo Světlo , protože z čeho by všechny ty entity žily, pokud bychom prozřeli a byli jinými.
Viděl jsem před sebou obraz, byl jako živý. Stál jsem a všude kolem mne se na kopě kupily lidské prsty. Měl jsem je až po pás . Většina z nich, z těch prstů byla však již prázdná, jako by byly mrtvé a na samém spodku té hromady, již tlející a rozpadající se. všechny ty prsty, mi již nemohly proto ublížit, protože už byly mrtvé, byly to prsty za celý můj život, které kdy na mne ukázaly a vinili mne za to, či za ono. A já si to samozřejmě na sebe vždy vztahoval a trpěl jsem. Nebyl jsem sám sebou a nechal se ovládat jinými. Přijímal jsem vinu a odpovědnost úplně za vše. Snad i za to, že slepice nesnesla za den dvě vejce a dala jen jedno. Toto si ani neuvědomujeme, jak toto vlastně funguje a jakou temnotu nevědomě šíříme a jakou radost z toho právě ona, temnota má. Otázka by z dnešního pohledu však byla, kdo je více vinen a kdo více odpovědný. Ten kdo na nás ukazuje, nebo my sami, protože to přijímáme. Dnes my sami, pokud jsme vědomí, protože vědomá bytost to nepřijme a útočníkovi se toto navrátí zpět a to minimálně ve stejné síle, s jakou to k nám bylo vysláno, takže nakonec, on sám bude ještě více podrážděn. Samozřejmě jeho hlava a jeho vědomí nás bude pak ještě více vinit za to, že je mu ještě hůře, protože……… Jenže to je právě jedna částečka z naší nevědomosti a proto se máme stále učit, stále diskutovat a vysvětlovat si věci a hloubat nad nimi, zda nejsou přece jen jinak, než jak se říká.
Nicméně ta zapáchající mrtvá hromada měla jednu zvláštnost. Ty prsty mi nemohly již ublížit, nedotýkalo se mne to, protože to vše, jsem měl již zpracováno. Z té hromady vyčnívaly už jen dva, možná tři prsty a jeden z nich byl právě v té chvíli Anežky. Bylo mi to nepopsatelně líto, hrozně líto a hluboce v sobě jsem to prožíval, protože se mne to velmi dotýkalo. V tom jsem však viděl, jak se nade mnou zjevuje takové zářivé světlo a dává to tomu všemu, celému tomu obrazu, který jsem cítil, viděl, vnímal a prožíval, naprosto jinou energií. Jako bych vnímal a slyšel hlas, nebo hlasy, které říkají, že se nemusím bát, že ta hromada prstů, které na mne ukazují, jsou prsty, které mne někdy vinily, jen to vše, jsem již zpracoval a pochopil, že tak tomu není, že věci se přece mají jinak.
Ten prst Anežky jsem vnímal sice v danou chvíli jako obviňování, že jsem vinen a odpovědný, nicméně, že je to opět jen zkouška a že byť, to velmi bolí, musím tím projít, protože on ten prst mne vlastně připravuje na to, že už není snad mimo mých rodičů již žádný prst, který mne ještě může kdy vinit a soudit. Všechny prsty svého života, které na mne kdy ukazovaly, jsem již zpracoval, přijal a pochopil, jak tomu vlastně ve skutečnosti je a proč.
Vnímal jsem, že jsem se dostal do jakéhosi bodu nula, kde se mne najednou nic a od nikoho nedotýká a je že je mi najednou hezky. Vše opadlo a byl jsem vděčný Anežce za to, že to byla právě ona, kdo mne tímto bodem provedl, vedle koho jsem si to vše uvědomil.
Cítil jsem najednou obrovskou úlevu, něco se uvnitř mne samotného stalo a já v tu chvíli věděl, že mohu každého, od této chvíle přijímat takového, jakým je, bez soudu a bez obviňování. A navíc s Láskou a v Lásce.
Tak takovýto nějaký obraz jsem viděl a vnímal před sebou, prožíval jsem jej a prožívám to naplnění a ten dar, že už se mne nikdy nic osobně nedotkne, byť na mne budou ukazovat všechny prsty světa. Nikdy, protože nejsem odpovědný za to, co komu, nebo proč, vstupuje do jeho života nebo s čím se ve svém životě kdo setkává. Je to jeho život, jsou to jeho prožitky a on sám se kdysi rozhodl, právě toto zde prožívat a může mne soudit, může na mne ukazovat, jen já to již nemusím přijímat. A já nebudu a nechci, toto již přijímat. To vím, o tom jsem přesvědčen. K tomuto uvědomění mne to toho dne dovedlo, takže mohu opět jen a jen děkovat.
V ten den. V tu chvíli tohoto prožitku se něco velmi zásadního v mém životě změnilo. A já jsem vděčný, že jsem si toto vše, opět zde v takovéto formě, mohl připomenout.
Děkuji.
S Láskou a v Lásce Kája
12 ledna 2015
