Jsi vinen jsi odpovědný II
Poslední povídání ještě není ukončeno a dnes se k němu chci ještě malinko navrátit. Nejraději bych se však v dané chvíli věnoval úplně jiným, nádherným, hřejivým a příjemným prožitkům a pocitům, které vnímám. Jenže v době, kdy jsem se zde zrovna ladil na své průvodce a své anděly, aby mi vedly v tuto chvíli ruku, tak mi nebylo doporučeno, abych předbíhal sled událostí. Nicméně vždy si mohu dovolit, malinko na chvíli odbočit, tak toho využívám. Míla v pondělí večer odjela a to vše, co jsme zde prožili spolu, by vydalo na samostatnou knihu. Naprostou většinu času jsme trávili pracovně, vlastně všechen ten čas byl z jistého pohledu pracovní. Vím, zní to divně, když toto nazvu prací, pokud se věnujeme něčemu, co násnaplňuje a baví, bohužel, jiný lepší výraz v tuhle chvíli nezaznamenávám, protože i to, co nás naplňuje a baví, je z jistého pohledu a zvláště pak toho pozemského, práce. Očistili jsme od různých entit řadu bytostí, které o to požádaly, odvedly jsme desítky duší, které zde, v tomto prostoru z nějakého důvodů uvízly a máme mnohdy tu „nevýhodu“ že nás ruší a slétávají se k nám, jako na lízátko : )). Ne, nedělám si legraci a pokud se zde vždy objeví, tak je s Láskou a radostí necháme odvést tam, kam patří, tam, kde jim je nepochybně lépe. I tomuto tématu se jednoho dne, až přijde ten správný čas, budu zde věnovat.
Nyní však navážu ještě na poslední povídání, protože je to, nebo by to mohlo být pro mnohé velmi zajímavé a poučné, pokud pochopíme, o čem se zde vlastně mluví. To, že zde zveřejním některá jména, nebo části některých osobních emailů, nepovažuji ze svého pohledu jako nějaký přestupek, proti jakémukoliv z vesmírných zákonů, protože vždy to je z Lásky a směřuje to k Lásce a mnohým to opravdu může v příkladech celou řadu věcí ve svém životě objasnit.
Život, Bůh, nazvěme to, jak jen chceme, mi do života všechny tyto věci, kterými jsem prošel, z nějakých důvodů postavil . Je mi naprosto jedno, kdo čemu a komu věří a jak věci sám vidí. Já osobně, jsem dnes „jiný“, jak mnozí, nepatřím do stáda a nejde se mnou jen tak jednoduše manipulovat. Přistupuji k různým věcem jinak, protože to jsem JÁ a tu podstatu svého JÁ, nemám v úmyslu pozměnit. Jsem hrdý na to, kým jsem a jaký jsem, protože to jsem JÁ a pokud někdo, kdokoliv má se mnou, ( tedy sám se sebou ) jakýkoli problém, tedy „problém“ s mým JÁ, pak mu nic nebrání, aby šel jinou cestou.
Ne, ne, to výše nemá nic společného s arogancí, nebo egem jako takovým, jen je potřeba si to uvědomit a neposuzovat věci hlavou. Ani to, když napíšu, že nepatřím do stáda není urážkou nikoho a ničeho, protože každý jsme tam, kde jsme. Jen si musíme opět uvědomit, proč tak věci jsou, proč mocní této planety, kterou nazýváme zemí, se snaží stále za každou cenu nás v tom stádu udržet a ovládat. Možná nás řídí vláda naší země, nebo se o to snaží. Nicméně tyto lidi řídí zase jiní a kdo, …..až se jednou opravdu probudíme a prosvětlíme tuto planetu opravdovým Světlem, pak zjistíme, jak tomu bylo a proč. Vždy to, čemu budeme věnovat pozornost, se bude šířit a oni to vědí. V dané chvíli se svět zabývá terorizmem. A proč se mu daří, vždyť odpověď je tak jednoduchá. Když se přestaneme čímkoliv zabývat , přestaneme to krmit a živit, pak to jednoduše z našich životů zmizí. A toto si můžeme převrátit na cokoliv, v našem životě i to, je totiž jeden ze zákonů vesmíru. Ne,není to o tom, zavírat před něčím oči, nýbrž nevěnovat tomu pozornost a to je něco jiného.
To jsem však přece jen malinko odbočil, vnímám. Nicméně, z nějakých důvodů mělo právě toto zde být napsáno. Sám vím proč a pozorný čitatel, který není jen konzumentem slov, na to jistě přijde. Když ne teď, tak později, nepochybně však přijde, protože bez toho se nemůže stát svobodný a volný. Nemůže prožívat každodenní radost a vnitřní naplnění. Nemůže prožívat to tady a teď. A hlavně si život sám neřídí, nýbrž ve větší či menší míře, mu jej řídí někdo jiný.
Mě osobně nezbývá, než každý den, každou chvíli, kdy se jen vzpomenu a mohu, tak děkovat. Děkovat za vše, co bylo, je a bude, protože nic není o náhodě, nic není náhoda. věci jsou vždy tak, jak mají být a to, že si myslíme, že nejsou podle našich představ, je mýlka, protože to, jak věci jsou, jsme si vytvořili jen a jen my sami. Nikdo nám je nevytvořil, nikdo nám je do života nepřitáhl, než jen my sami. Ano, soudíme a obviňujeme ty okolo, za vše, za co jen můžeme. Děláme to nahlas, nebo jen v hlavě, v našich myšlenkách, protože si myslíme, že to oni, jenže ne oni, nýbrž jen a jen my sami.
Věci mnohdy nejsou, jak si přejeme, pravdou však je, že jsme si je takto vytvořili a jen my, je opět můžeme sami změnit. Máme k dispozici neustále tolik vesmírné energie všeho druhu, že stačí jen věřit a požádat. Jednou, až dojdeme do bodu, kdy se v něčem posuneme, pak pochopíme, že nemusíme nikoho soudit ani obviňovat, že on je vinen, protože to jen my sami jsme umožnili, aby právě toto do našeho života vstoupilo. V každém okamžiku našeho života máme možnost volby. Tak a nebo tak, a je jen a jen na nás, jak se v danou chvíli rozhodneme.
A já se rozhodl. Rozhodl jsem se, že už bylo dost toho všeho obviňování a už toto opravdu nepřijímám. Byl to v mém životě jeden z klíčových dnů, kdy se rozpustil jeden starý vzorec chování, který mi byl předán a byl nahrazen jiným, novým. Říci, že není lehké dojít do tohoto bodu, by nebylo správné a přesto to stále děláme téměř všichni, kdy říkáme, že toto, nebo tamto, není jednoduché a že ta cesta je a nebo bude těžká. Ne není, je to otázka volby a rozhodnutí a těžké a komplikované, si to děláme v danou chvíli jen a jen my sami. Do tohoto bodu, k tomuto poznání, však musíme sami dojít, abychom to pochopili.
A protože věci nejsou o náhodách, nejsou ani dobře ani špatně, jen to v dané chvíli možná neumíme pochopit, nebo tomu druhému vysvětlit, tak se také stalo, že se naše cesty s Anežkou, rozdělily. Vracím se zde k ní, protože mi to dalo mnoho, byla, je a zůstane v mém srdci a mých očích, mimořádnou bytostí. Poslední psaní jsem od ní dostal pár dní po onom nedorozumění a protože se v něm ukrývá více moudra a pravdy, než si vůbec umíme mnozí v dané chvíli představit, tak si jej dovolím zde zveřejnit. Cituji :
...tolik nesmyslné zloby a zášti se rozbíhá kolem jedné nepatrné kapičky jedu...kola se nedají zastavit...mohu je jen pozorovat a tiše čekat až se rozplynou..prosím o odpuštění svých slov, byla snad upřímná, ale neměla zraňovat...ani mě ani tebe...
...seděla jsem pod svou skálou a v mlze se nepohnul ani lístek...ticho...uvědomovala jsem si, že vítr ke mně nemůže, že tam za tou bílou zdí proudí vzduch, ale ke mně nemůže...
...čekám na odpuštění a čekám na vítr...a snad ani nečekám, jen trpělivě očekávám, protože přijde....vždy přichází...
Odpověděl jsem …cituji:
...i jedna nevinná kapka někdy dokáže zkalit to čisté. Na jak dlouhou dobu se tak však stane, pak záleží jen a jen na nás samotných. pokud jsme vůči druhému naprosto otevření, je pochopitelné, že nás mohou na chvíli zranit věci, které jsme nečekali.
Nakonec si stejně uvědomíme, že pokud říkáme, nebo si myslíme, že to byli oni, kdo nás zranili, není to pravdou, to my sami jsme to dovolili a to jen proto, abychom se právě díky tomu posunuli a poznali, kdo jsme a jak věci ve skutečnosti jsou, či mají být.
Kdokoliv, koho potkáme, je zde vždy nakonec jen proto, aby nás učil, aby nám pomáhal stát se lepším člověkem a mnohdy se nejde učit a stávat se lepším, bez bolesti poznání.
Nevážili bychom si všeho toho hezkého, neměli bychom srovnání, misky vah musí být stále vyrovnané. Není jen jaro nebo léto, je i podzim a zima a tak tomu je dokola a stejně tak, je tomu v lidském počínání. Někdy vše kvete a někdy máme pocit, že vše umrzlo.
Žádná slova nás nemají zraňovat, já vím, a právě proto, máme být někdy právě tomu vystaveni, abychom pochopili, že nic nevíme, že věci jsou vždy nakonec jinak.
Vždycky bylo mým přáním vidět tu skálu a sedět tam z tebou, ani dnes jsi mne tam nevzala , není však všem dnům konec a já věřím, že mi bude dopřáno i tento pocit z tebou prožít, sedět pod skálou, pozorovat a jen být.
Čekáš na odpuštění, které nepříchází, protože odpustit musíme sami sobě, o tom to je. Také bych mohl prosit a čekat za odpuštění, protože jsem mohl být lepším člověkem, nemusely se mne věci dotýkat a mohl jsem být i pro tebe kdysi nebo dnes oporou a nejsem, protože jsem to neuměl a odpustit musím sobě sama, jenže ani tak tomu není, protože to je minulost a tu nezměníme, nezměníme ani to, co je, měníme však zítřek na základě dneška, dnešních prožitků, myšlenek a přání. Dnes si mohu jen myslet, že jsem mohl být lepší a jednat jinak, jen jsem to ještě neuměl, neměl jsem ty prožitky, které mi chyběly, které jsem k tomu potřeboval.
Jeden druhému jsme jen zrcadlem a máme se z toho učit, pozorovat a být vděční, že ten druhý je právě takovým, jaký je. Já nemám co odpouštět, já mohu děkovat, že mi Bůh právě tebe postavil do cesty, mohu děkovat a být vděčný za to, že jsi. Pokud přesto ty, nebo kdokoliv, si myslí, že já mám právě jemu odpustit, pak odpouštím i když není co a prosím o totéž.
Ty čekáš na vítr a věříš, že přijde a já zase věřím, že jsme si ještě zdaleka nepředali vše, co jsme si předat měli, mohli a máme. Nevím kým a čím pro tebe jsem, to, čím a kým pro sebe budeme je a záleží jen a jen na nás samotných.
Přeji ti milá Anežko , aby vítr na který čekáš, přišel, rozfoukal to a vše vyčistil. Kdy a zda vítr přijde, je opět jen na nás samotných, je v našich myšlenkách ....
jsem rád že jsi a nejsou to jen slova
S Láskou a v Lásce Kája
Rozloučili jsme se těmito všemi slovy. Rozloučili jsme se, jak nejlépe jsme jen uměli a oba jsme věděli, že jsme se ocitli na jakési pomyslné křižovatce a naše cesty se rozdělili. Věřím však každému slovu, které jsem napsal a tak věřím, že to bylo v dané chvíli jen na čas a přijde den, kdy pochopíme, uvědomíme si a na nějaké křižovatce se sejdeme. Sejdeme se jako dvě blízké si bytosti, které si toho mnoho předaly a byly si navzájem neustále učitelem i žákem. A pokud by se stalo, že se již nikdy nesejdeme, pak nezbývá, než znovu a opět poděkovat, za vše, milá Anežko, čím jsi pro mne byla a jsi.
Věřím, že pro mnohé čitatelé, to celé nebylo jen o písmenkách a slovech, protože jsem se vám snažil předat něco, co možná předat ani nejde, pokud to člověk sám neprožije. Nicméně, můžeme se zamyslet a učit se, protože v různých formách a obměnách se s podobným setkáváme všichni a stále. Jen si to neuvědomujeme, protože nevěnujeme svému životu pozornost. Rád bych, aby si každý udělal čas. Čas ne na druhé, nýbrž sám na sebe. Zahleděl se do sebe sama a pomalu se tam nacházel. Tím prospějeme nejen sobě sama, nýbrž všem okolo nás a nejen to, protože nakonec jsme „všichni“ jen jedno. Není nikdo, ani já lepším, nebo horším, než ten druhý, jen je potřeba se naučit přijímat každého, jaký je. Bohužel, to se však musíme nejprve naučit jiné věci a tím je, mít rád, milovat. Ne, ne někoho, nýbrž sebe sama. Tam a jen tam musíme nejprve najít Lásku, po které toužíme a kterou hledáme. Nenajdeme ji, pokud ji nenajdeme v sobě sama. Nic nenajdeme mimo nás, protože vše je a vždy, bude jen v nás samotných. Mohou mi vzít mnohé, mohou mi vzít cokoliv, třeba i střechu nad hlavou. Nikdy mi však nikdo nevezme to JÁ, to čím a kým jsem. Nikdy mi už nikdo nevezme mou vlastní svobodu. A pokud najdeme sebe sama, naučíme se milovat sebe sama, přistupovat k sobě s Láskou, pak máme vše, nic více nepotřebujeme. A pak, teprve pak, může také vše do našich životů vstoupit.
……..Děkuji andělům a průvodcům, děkuji všem světelným bytostem, jak nahoře, tak dole, že mne v tuto chvíli opět vedli, že zde se mnou byly…… miluji vás.
S Láskou a v Lásce Kája
Nyní však navážu ještě na poslední povídání, protože je to, nebo by to mohlo být pro mnohé velmi zajímavé a poučné, pokud pochopíme, o čem se zde vlastně mluví. To, že zde zveřejním některá jména, nebo části některých osobních emailů, nepovažuji ze svého pohledu jako nějaký přestupek, proti jakémukoliv z vesmírných zákonů, protože vždy to je z Lásky a směřuje to k Lásce a mnohým to opravdu může v příkladech celou řadu věcí ve svém životě objasnit.
Život, Bůh, nazvěme to, jak jen chceme, mi do života všechny tyto věci, kterými jsem prošel, z nějakých důvodů postavil . Je mi naprosto jedno, kdo čemu a komu věří a jak věci sám vidí. Já osobně, jsem dnes „jiný“, jak mnozí, nepatřím do stáda a nejde se mnou jen tak jednoduše manipulovat. Přistupuji k různým věcem jinak, protože to jsem JÁ a tu podstatu svého JÁ, nemám v úmyslu pozměnit. Jsem hrdý na to, kým jsem a jaký jsem, protože to jsem JÁ a pokud někdo, kdokoliv má se mnou, ( tedy sám se sebou ) jakýkoli problém, tedy „problém“ s mým JÁ, pak mu nic nebrání, aby šel jinou cestou.
Ne, ne, to výše nemá nic společného s arogancí, nebo egem jako takovým, jen je potřeba si to uvědomit a neposuzovat věci hlavou. Ani to, když napíšu, že nepatřím do stáda není urážkou nikoho a ničeho, protože každý jsme tam, kde jsme. Jen si musíme opět uvědomit, proč tak věci jsou, proč mocní této planety, kterou nazýváme zemí, se snaží stále za každou cenu nás v tom stádu udržet a ovládat. Možná nás řídí vláda naší země, nebo se o to snaží. Nicméně tyto lidi řídí zase jiní a kdo, …..až se jednou opravdu probudíme a prosvětlíme tuto planetu opravdovým Světlem, pak zjistíme, jak tomu bylo a proč. Vždy to, čemu budeme věnovat pozornost, se bude šířit a oni to vědí. V dané chvíli se svět zabývá terorizmem. A proč se mu daří, vždyť odpověď je tak jednoduchá. Když se přestaneme čímkoliv zabývat , přestaneme to krmit a živit, pak to jednoduše z našich životů zmizí. A toto si můžeme převrátit na cokoliv, v našem životě i to, je totiž jeden ze zákonů vesmíru. Ne,není to o tom, zavírat před něčím oči, nýbrž nevěnovat tomu pozornost a to je něco jiného.
To jsem však přece jen malinko odbočil, vnímám. Nicméně, z nějakých důvodů mělo právě toto zde být napsáno. Sám vím proč a pozorný čitatel, který není jen konzumentem slov, na to jistě přijde. Když ne teď, tak později, nepochybně však přijde, protože bez toho se nemůže stát svobodný a volný. Nemůže prožívat každodenní radost a vnitřní naplnění. Nemůže prožívat to tady a teď. A hlavně si život sám neřídí, nýbrž ve větší či menší míře, mu jej řídí někdo jiný.
Mě osobně nezbývá, než každý den, každou chvíli, kdy se jen vzpomenu a mohu, tak děkovat. Děkovat za vše, co bylo, je a bude, protože nic není o náhodě, nic není náhoda. věci jsou vždy tak, jak mají být a to, že si myslíme, že nejsou podle našich představ, je mýlka, protože to, jak věci jsou, jsme si vytvořili jen a jen my sami. Nikdo nám je nevytvořil, nikdo nám je do života nepřitáhl, než jen my sami. Ano, soudíme a obviňujeme ty okolo, za vše, za co jen můžeme. Děláme to nahlas, nebo jen v hlavě, v našich myšlenkách, protože si myslíme, že to oni, jenže ne oni, nýbrž jen a jen my sami.
Věci mnohdy nejsou, jak si přejeme, pravdou však je, že jsme si je takto vytvořili a jen my, je opět můžeme sami změnit. Máme k dispozici neustále tolik vesmírné energie všeho druhu, že stačí jen věřit a požádat. Jednou, až dojdeme do bodu, kdy se v něčem posuneme, pak pochopíme, že nemusíme nikoho soudit ani obviňovat, že on je vinen, protože to jen my sami jsme umožnili, aby právě toto do našeho života vstoupilo. V každém okamžiku našeho života máme možnost volby. Tak a nebo tak, a je jen a jen na nás, jak se v danou chvíli rozhodneme.
A já se rozhodl. Rozhodl jsem se, že už bylo dost toho všeho obviňování a už toto opravdu nepřijímám. Byl to v mém životě jeden z klíčových dnů, kdy se rozpustil jeden starý vzorec chování, který mi byl předán a byl nahrazen jiným, novým. Říci, že není lehké dojít do tohoto bodu, by nebylo správné a přesto to stále děláme téměř všichni, kdy říkáme, že toto, nebo tamto, není jednoduché a že ta cesta je a nebo bude těžká. Ne není, je to otázka volby a rozhodnutí a těžké a komplikované, si to děláme v danou chvíli jen a jen my sami. Do tohoto bodu, k tomuto poznání, však musíme sami dojít, abychom to pochopili.
A protože věci nejsou o náhodách, nejsou ani dobře ani špatně, jen to v dané chvíli možná neumíme pochopit, nebo tomu druhému vysvětlit, tak se také stalo, že se naše cesty s Anežkou, rozdělily. Vracím se zde k ní, protože mi to dalo mnoho, byla, je a zůstane v mém srdci a mých očích, mimořádnou bytostí. Poslední psaní jsem od ní dostal pár dní po onom nedorozumění a protože se v něm ukrývá více moudra a pravdy, než si vůbec umíme mnozí v dané chvíli představit, tak si jej dovolím zde zveřejnit. Cituji :
...tolik nesmyslné zloby a zášti se rozbíhá kolem jedné nepatrné kapičky jedu...kola se nedají zastavit...mohu je jen pozorovat a tiše čekat až se rozplynou..prosím o odpuštění svých slov, byla snad upřímná, ale neměla zraňovat...ani mě ani tebe...
...seděla jsem pod svou skálou a v mlze se nepohnul ani lístek...ticho...uvědomovala jsem si, že vítr ke mně nemůže, že tam za tou bílou zdí proudí vzduch, ale ke mně nemůže...
...čekám na odpuštění a čekám na vítr...a snad ani nečekám, jen trpělivě očekávám, protože přijde....vždy přichází...
Odpověděl jsem …cituji:
...i jedna nevinná kapka někdy dokáže zkalit to čisté. Na jak dlouhou dobu se tak však stane, pak záleží jen a jen na nás samotných. pokud jsme vůči druhému naprosto otevření, je pochopitelné, že nás mohou na chvíli zranit věci, které jsme nečekali.
Nakonec si stejně uvědomíme, že pokud říkáme, nebo si myslíme, že to byli oni, kdo nás zranili, není to pravdou, to my sami jsme to dovolili a to jen proto, abychom se právě díky tomu posunuli a poznali, kdo jsme a jak věci ve skutečnosti jsou, či mají být.
Kdokoliv, koho potkáme, je zde vždy nakonec jen proto, aby nás učil, aby nám pomáhal stát se lepším člověkem a mnohdy se nejde učit a stávat se lepším, bez bolesti poznání.
Nevážili bychom si všeho toho hezkého, neměli bychom srovnání, misky vah musí být stále vyrovnané. Není jen jaro nebo léto, je i podzim a zima a tak tomu je dokola a stejně tak, je tomu v lidském počínání. Někdy vše kvete a někdy máme pocit, že vše umrzlo.
Žádná slova nás nemají zraňovat, já vím, a právě proto, máme být někdy právě tomu vystaveni, abychom pochopili, že nic nevíme, že věci jsou vždy nakonec jinak.
Vždycky bylo mým přáním vidět tu skálu a sedět tam z tebou, ani dnes jsi mne tam nevzala , není však všem dnům konec a já věřím, že mi bude dopřáno i tento pocit z tebou prožít, sedět pod skálou, pozorovat a jen být.
Čekáš na odpuštění, které nepříchází, protože odpustit musíme sami sobě, o tom to je. Také bych mohl prosit a čekat za odpuštění, protože jsem mohl být lepším člověkem, nemusely se mne věci dotýkat a mohl jsem být i pro tebe kdysi nebo dnes oporou a nejsem, protože jsem to neuměl a odpustit musím sobě sama, jenže ani tak tomu není, protože to je minulost a tu nezměníme, nezměníme ani to, co je, měníme však zítřek na základě dneška, dnešních prožitků, myšlenek a přání. Dnes si mohu jen myslet, že jsem mohl být lepší a jednat jinak, jen jsem to ještě neuměl, neměl jsem ty prožitky, které mi chyběly, které jsem k tomu potřeboval.
Jeden druhému jsme jen zrcadlem a máme se z toho učit, pozorovat a být vděční, že ten druhý je právě takovým, jaký je. Já nemám co odpouštět, já mohu děkovat, že mi Bůh právě tebe postavil do cesty, mohu děkovat a být vděčný za to, že jsi. Pokud přesto ty, nebo kdokoliv, si myslí, že já mám právě jemu odpustit, pak odpouštím i když není co a prosím o totéž.
Ty čekáš na vítr a věříš, že přijde a já zase věřím, že jsme si ještě zdaleka nepředali vše, co jsme si předat měli, mohli a máme. Nevím kým a čím pro tebe jsem, to, čím a kým pro sebe budeme je a záleží jen a jen na nás samotných.
Přeji ti milá Anežko , aby vítr na který čekáš, přišel, rozfoukal to a vše vyčistil. Kdy a zda vítr přijde, je opět jen na nás samotných, je v našich myšlenkách ....
jsem rád že jsi a nejsou to jen slova
S Láskou a v Lásce Kája
Rozloučili jsme se těmito všemi slovy. Rozloučili jsme se, jak nejlépe jsme jen uměli a oba jsme věděli, že jsme se ocitli na jakési pomyslné křižovatce a naše cesty se rozdělili. Věřím však každému slovu, které jsem napsal a tak věřím, že to bylo v dané chvíli jen na čas a přijde den, kdy pochopíme, uvědomíme si a na nějaké křižovatce se sejdeme. Sejdeme se jako dvě blízké si bytosti, které si toho mnoho předaly a byly si navzájem neustále učitelem i žákem. A pokud by se stalo, že se již nikdy nesejdeme, pak nezbývá, než znovu a opět poděkovat, za vše, milá Anežko, čím jsi pro mne byla a jsi.
Věřím, že pro mnohé čitatelé, to celé nebylo jen o písmenkách a slovech, protože jsem se vám snažil předat něco, co možná předat ani nejde, pokud to člověk sám neprožije. Nicméně, můžeme se zamyslet a učit se, protože v různých formách a obměnách se s podobným setkáváme všichni a stále. Jen si to neuvědomujeme, protože nevěnujeme svému životu pozornost. Rád bych, aby si každý udělal čas. Čas ne na druhé, nýbrž sám na sebe. Zahleděl se do sebe sama a pomalu se tam nacházel. Tím prospějeme nejen sobě sama, nýbrž všem okolo nás a nejen to, protože nakonec jsme „všichni“ jen jedno. Není nikdo, ani já lepším, nebo horším, než ten druhý, jen je potřeba se naučit přijímat každého, jaký je. Bohužel, to se však musíme nejprve naučit jiné věci a tím je, mít rád, milovat. Ne, ne někoho, nýbrž sebe sama. Tam a jen tam musíme nejprve najít Lásku, po které toužíme a kterou hledáme. Nenajdeme ji, pokud ji nenajdeme v sobě sama. Nic nenajdeme mimo nás, protože vše je a vždy, bude jen v nás samotných. Mohou mi vzít mnohé, mohou mi vzít cokoliv, třeba i střechu nad hlavou. Nikdy mi však nikdo nevezme to JÁ, to čím a kým jsem. Nikdy mi už nikdo nevezme mou vlastní svobodu. A pokud najdeme sebe sama, naučíme se milovat sebe sama, přistupovat k sobě s Láskou, pak máme vše, nic více nepotřebujeme. A pak, teprve pak, může také vše do našich životů vstoupit.
……..Děkuji andělům a průvodcům, děkuji všem světelným bytostem, jak nahoře, tak dole, že mne v tuto chvíli opět vedli, že zde se mnou byly…… miluji vás.
S Láskou a v Lásce Kája
13.ledna 2015
