Míla-Pavel-Já a energie
Pár dnů jsem se psaní nevěnoval, jednak jsem víkend trávil s Mílou a byly to opravdu kouzelné a neopakovatelné chvíle a pak vnímal jsem jakousi potřebu si odpočinout. Zpracovat si spousty nových poznatků a prožitků. Mile mne však jako vždy, potěšila sama Míla, když jsem ji požádal, že by také už mohla opět něco napsat, tak jsem netušil, že mé „žádosti“ bude vyhověno, protože někdy říká, že vše, již bylo řečeno a napsáno, že je spíše potřeba se věnovat sobě a pracovat na sobě. Věřím, že není tento její článek posledním a že se objeví další, jen ona je zvláštní bytost, protože na ní nemohu tlačit ani naléhat. Musí sama chtít.
K rituálu šesti křížů se zde v danou chvíli nebudu vyjadřovat, byť to vše pokračuje a je naší součástí. Až zpracujeme informace, které máme a připravíme si co jsme slíbili, nepochybně se zde k tomuto vrátíme, protože osobně splním v daném, co jsem slíbil.
Prožívám v dané dny něco zvláštního, tak nějak se mi zde vyrojily, jakési myšlenky a pocity o tom všem, jak to bylo se mnou a Mílou. Poslední dva dny trávím mnoho času myšlenkami nad tím vším a skládá se mi jakýsi obraz toho všeho. Jistě pro mnohé není důležitý, protože každý máme ten svůj. Já tím chci jen říci, že je dobré, vhodné a prospěšné, se vlastně na té své cestě někdy pozastavit a sledovat to vše, jak to bylo a je, protože pokud to neděláme, tak si vlastně ani věci a souvislosti neuvědomujeme. Ne, to nemá nic společného s tím, žít v minulosti a nebo z minulosti. Je to o uvědomování si toho, co, jak a proč, se kolem nás děje.
Mé myšlenky mne přivedly až k samému začátku a jako bych to vše prožíval znovu. Známe i neznáme se dlouho, je to vždy jen úhlem pohledu. Mě to někdy připadá, jako bych ji znal celý svůj život a tím nemyslím jen tady, tento, v tom tady a teď, ale jaksi od nepaměti.
Než jsme se poprvé osobně setkali a to bylo devatenáctého záři loňského roku, investovali, pokud to takto mohu napsat, jsme do sebe v podstatě veškerý čas, co jsme měli. Oba jsme měli pocit, že potřebujeme být stále spolu a to v jakékoliv podobě. Po večerech, před spaním jsme spolu meditovali a posílali energie jeden druhému a pak si o tom, jaké to bylo, ještě opět dlouho povídali. Dokonce jsme spolu i "cestovali" a vše, to bylo překrásné.
Vždy jsem říkal, že chci jít vědomě dále, že jsem se dostal do bodu, kdy mi mnoho bytostí nerozumí a že mám sice možnost se zastavit a nerůst, jen mi stejně, už jen málo bytostí porozumí. A tak, už kdysi dávno jsem se rozhodl, že chci vědomě růst a jít „dopředu“. Občas jsem se dostával i s dcerou do diskuzí, že nevím, o čem mluvím. Říkávala, že nemám představu, s čím vším, se mohu setkat a že některé věci je lepší neprožívat. Tím samozřejmě neměla na mysli Světlo, ale temnotu, která samozřejmě Světlo přitahuje. Chtěl jsem a chci jít dále a pokud zde budu, tak se nezastavím a o to více, si vážím právě svého dvouparsku, že jsme se našli, že si můžeme být a jsme jeden druhému oporou. Popravdě, dnes ale oba už víme, že jsme se sami nenašli, že šlo o plán zhora. My jsme konečně jen byli připraveni se setkat a jeden druhého přijmout. Oba si dnes začínáme uvědomovat, jakou práci, to těm nahoře, muselo dát, abychom se zde takto sešli a není to o náhodě. Naopak, je a byl to dokonalý, mistrovský plán a dnes již máme hrubé obrysy toho proč a jak to bylo. Jen přesně ještě nevíme, proč. Nicméně, to pro nás není tak důležité, protože oba si uvědomujeme, že pokud to není náhoda a na náhody nevěříme, pak to má nějaký hlubší význam. A jsme si vědomi toho, že máme společně pokračovat na naší cestě a máme být spolu přes všechno, co se nám kdy, do cesty postaví, protože to vše, má svůj důvod. Ne, není zde, ani náš každý den procházkou po světelných pláních a i my se dostáváme do situací, které nás prověřují a zkoušejí. Nicméně, jsme si vědomi toho, že tak to musí být, protože……
Uvědomil jsem si právě v těchto dnech jaké to bylo, když jsem poprvé zahlédl a mohl vlastními oči pozorovat to, čemu jsem poslední roky věřil a tím byly energie. Vzpomínám si, že jsem poprvé v životě vědomě zahlédl jedny z energií právě v den, kdy pak Míla poprvé odsud odjela zpátky domů.
Seděl jsem na balkoně a vím, že v ten den svítilo sluníčko, koukal jsem jen tak na oblohu a nechal myšlenky jen tak plynout. Najednou jsem viděl, něco tak nádherného, pro mne samotného, tak úžasného, že jsem jen koukal a tajil dech, abych to neztratil. Vypadalo to, jako by se přede mnou po obloze pohybovalo hejno malých stříbrných mušek a poletovali sem a tam. Nahoru dolů, jak jen se jim zachtělo. Zbystřil jsem a sledoval to po chvíli vědomě a uvědomil jsem si, že to nejsou žádné mušky, ale jakési jiskřičky. Stříbrné, kmitající jiskřičky a byly všude, kde jsem se jen podíval. Najednou jsem si uvědomil, že jde vlastně o jeden druh energií, která je všude kolem nás, jen ji nejsme schopni vidět, protože se neumíme dívat a nacítit. Od té doby je v podstatě vídám stále, kdy se na ně zaměřím. Navíc, jsem se naučil u toho vidět ještě jiné energie, které poletují mezi těmi jistřičkami a jsou to takové malé, řetízkující se energie, v podobě malých kuliček. Je to nádhera, něco podobného pozorovat.
Ano, je to energie kolem nás, jen ji nejsme schopni vidět, pokud se to nebudeme učit a vidět ji může každý. Já ji viděl a vidím a tak dneska vím, jsem přesvědčen, že toto není a nebyl žádný klam, protože jsem ji viděl a vidět mohu kdykoliv, dnes stejně jako zítra. A přesto se najde spousty těch, kteří pochybují a popírají, nebo říkají, že to byl, či je jen prach. Ne, není a ať si každý říká, co chce, já dneska vím, jak to je.
Stejně tak, jsem se ještě před tím, než se zde Míla poprvé objevila, setkal se zajímavým a pro mne do té doby, naprosto neznámým jevem. Jednoho večera jsem seděl na svém místě na balkoně a „vychutnával“ jsem si dým cigaretového kouře a najednou jsem něco zahlédl. Zprvu se mi zdálo že se mi to jen zdálo, ale když jsem se na daný objekt zaměřil, zjistil jsem, že je to skutečnost. Naproti na fasádě obchodního domu, který je vzdálen asi jen padesát metrů, jsem zhládl zvláštní blikající světýlka, která se navíc pohybovala. Natolik mne to fascinovalo že jsem byl zavolat Lucku, která v té době byla doma, ale ona to neviděla, byť jsem se snažil ji to ukázat. Podařilo se mi to nafotit a večer jsem o tom samozřejmě komunikoval s Mílou, která k tomu měla jisté vysvětlení a tak jsem se poprvé setkal, řekněme s jakousi vesmírnou projekcí. Ne, nejednalo se o orby, které jsou něčím jiným a o nich jistě někdy později, toto bylo něco jiného. Vídal jsem to tam pak následně každý večer, vždy na stejném místě a pozoroval to dlouhé minuty a navracel jsem se k tomu. Objekty byly dva a byly barevné jako duha, byla radost to pozorovat. Když Míla přijela podruhé, přivezla mi foťák, abych si podobné věci mohl fotit a sama tyhle dva „objekty“ projekce viděla.
A aby toho všeho nebylo málo, tak jsem jednoho dne zaznamenal, jak mi bliká svíčka v jednom „svícnu“, nikdy před tím jsem tento jev nezaznamenal. Bylo to velmi zvláštní a mě procházel tělem nepopsatelný pocit, když jsem toto zaregistroval poprvé. Nedalo mi to a zavolal jsem Míle. Vysvětlil ji věci a ona říkala, že se mám zeptat, kdo to je, že jde o nějakou duši. Neuměl jsem to, nebo nevěděl v té chvíli jak a tak to udělala za mne, s mým svolením. Pak mi sdělila, že je to můj bratr a že se s ním klidně mohu bavit.
Můj bratr tragicky zahynul před mnoha lety a tragédie to byla o to větší, že se tak stalo dva měsíce po jeho svatbě a dva měsíce před tím, že měl slavit on dvacátépáté narozeniny a táta padesátku. Také to bylo krátce před tím, než se mi narodila dcera Lucka. Nikdy jsem na něj nezapoměl a celé ty roky mi chyběl. Na ten den si vzpomínám velmi dobře, protože to byl den, kdy jsem proklínal snad celý svět a když to řeknu slušně, tak jsem přestal mít rád boha. A hlavně toho, o kterém se mluvilo v kostele. V té době, jsem se také zařekl, že do kostela již nevstoupím, protože pokud by bůh byl, nikdy by nic takového nedopustil. Takto jsem to tehdy vnímal. Dneska, s odstupem dlouhé řady let, se na toto samozřejmě dívám jinak. A dnes vím, že ani jeho „smrt“ a odchod z tohoto světa, nebyla náhoda.
Blikající svíčka se stala jaksi součástí mého života a Míla si s bráchou povídala častěji než já. Někdy říkala, že si jej už mám vzít zpět, proč je zase u ní, protože on se opravdu objevoval, jak u ní doma, tak u mne.
I tohle jsem najednou bral jako samozřejmost a už jsem se nad tím ani nepozastavoval, že tomu tak je. Jen jsme si občas kladli otázku, proč tomu tak je. Na všechny naše otázky, nám Pavel nechtěl odpovědět, možná nemohl, možná to bylo z jiných důvodů. O mnohém z toho někdy později. Nicméně, byla to doba, kdy on nám vstoupil do našich životů a my se mnohé dozvídali a začali chápat, některé ze souvislostí. Dnes víme, že to vše bylo a je připraveno dávno předtím a víme, uvědomujeme si, že vesmír nebo jak to nazvat, musel vynaložit nemalé úsilí, aby naše cesty svedl dohromady.
Jen velmi těžko se mnohé z toho popisuje, protože dát tyto věci do slov a předat je dále pro pochopení a mnohdy pro vlastní růst a uvědomění, je někdy téměř nemožné. Píši o tom, protože mám potřebu si pár z těchto věcí uchovat a chci tím také říci, že toto vše, je možné. A jak mohu tvrdit, že toto a mnohem více je možné, je protože to jsem prožil, tím jsem prošel a je jedno, zda tomu někdo jednou uvěří nebo ne. Já a Míla jsme u toho byli a jsme toho každodenní součástí.
Chtěl bych v tuto chvíli, zde na tomto místě, opět poděkovat. Poděkovat všem těm světelným bytostem, jak nahoře tak i dole. Chtěl bych poděkovat i bráškovi, že přišel a zapojil se do toho, co my zde ještě nechápeme plně, oč zde jde. Chtěl bych také ovšem zde v danou chvíli, poděkovat Míle. Děkuji ti za to, že jsi, že jsi zaplnila mou druhou polovinu a že mi dáváš Světlo a Lásku. Přesto, že jsme tvůrci svého života, tak někdy tomu tak až není a ty to víš. Věřím, že nás tato věta může dovést do 5 dimenze. Nepochybuji, že je to věta od andělů, přesto vše, jsou zde někdy věci, které jsou trochu jinak, ale to není o tom, že by byly popírány zákony vesmíru. Naopak, to jen potvrzuje jejich pravdivost a stálost a to pro každého bez rozdílu věku, pohlaví, místa, kde se kdo nachází. Bez rozdílu vzdělání, tyto zákony fungují přesně a beze zbytku.
Děkuji, že jste zde se mnou byli, děkuji za vše, všem jak nahoře, tak i dole a prosím, zůstaňte se mnou i nadále.
Potřebuji vás pro poznání a růst.
S Láskou a v Lásce Kája
Středa 28.ledna 2015
K rituálu šesti křížů se zde v danou chvíli nebudu vyjadřovat, byť to vše pokračuje a je naší součástí. Až zpracujeme informace, které máme a připravíme si co jsme slíbili, nepochybně se zde k tomuto vrátíme, protože osobně splním v daném, co jsem slíbil.
Prožívám v dané dny něco zvláštního, tak nějak se mi zde vyrojily, jakési myšlenky a pocity o tom všem, jak to bylo se mnou a Mílou. Poslední dva dny trávím mnoho času myšlenkami nad tím vším a skládá se mi jakýsi obraz toho všeho. Jistě pro mnohé není důležitý, protože každý máme ten svůj. Já tím chci jen říci, že je dobré, vhodné a prospěšné, se vlastně na té své cestě někdy pozastavit a sledovat to vše, jak to bylo a je, protože pokud to neděláme, tak si vlastně ani věci a souvislosti neuvědomujeme. Ne, to nemá nic společného s tím, žít v minulosti a nebo z minulosti. Je to o uvědomování si toho, co, jak a proč, se kolem nás děje.
Mé myšlenky mne přivedly až k samému začátku a jako bych to vše prožíval znovu. Známe i neznáme se dlouho, je to vždy jen úhlem pohledu. Mě to někdy připadá, jako bych ji znal celý svůj život a tím nemyslím jen tady, tento, v tom tady a teď, ale jaksi od nepaměti.
Než jsme se poprvé osobně setkali a to bylo devatenáctého záři loňského roku, investovali, pokud to takto mohu napsat, jsme do sebe v podstatě veškerý čas, co jsme měli. Oba jsme měli pocit, že potřebujeme být stále spolu a to v jakékoliv podobě. Po večerech, před spaním jsme spolu meditovali a posílali energie jeden druhému a pak si o tom, jaké to bylo, ještě opět dlouho povídali. Dokonce jsme spolu i "cestovali" a vše, to bylo překrásné.
Vždy jsem říkal, že chci jít vědomě dále, že jsem se dostal do bodu, kdy mi mnoho bytostí nerozumí a že mám sice možnost se zastavit a nerůst, jen mi stejně, už jen málo bytostí porozumí. A tak, už kdysi dávno jsem se rozhodl, že chci vědomě růst a jít „dopředu“. Občas jsem se dostával i s dcerou do diskuzí, že nevím, o čem mluvím. Říkávala, že nemám představu, s čím vším, se mohu setkat a že některé věci je lepší neprožívat. Tím samozřejmě neměla na mysli Světlo, ale temnotu, která samozřejmě Světlo přitahuje. Chtěl jsem a chci jít dále a pokud zde budu, tak se nezastavím a o to více, si vážím právě svého dvouparsku, že jsme se našli, že si můžeme být a jsme jeden druhému oporou. Popravdě, dnes ale oba už víme, že jsme se sami nenašli, že šlo o plán zhora. My jsme konečně jen byli připraveni se setkat a jeden druhého přijmout. Oba si dnes začínáme uvědomovat, jakou práci, to těm nahoře, muselo dát, abychom se zde takto sešli a není to o náhodě. Naopak, je a byl to dokonalý, mistrovský plán a dnes již máme hrubé obrysy toho proč a jak to bylo. Jen přesně ještě nevíme, proč. Nicméně, to pro nás není tak důležité, protože oba si uvědomujeme, že pokud to není náhoda a na náhody nevěříme, pak to má nějaký hlubší význam. A jsme si vědomi toho, že máme společně pokračovat na naší cestě a máme být spolu přes všechno, co se nám kdy, do cesty postaví, protože to vše, má svůj důvod. Ne, není zde, ani náš každý den procházkou po světelných pláních a i my se dostáváme do situací, které nás prověřují a zkoušejí. Nicméně, jsme si vědomi toho, že tak to musí být, protože……
Uvědomil jsem si právě v těchto dnech jaké to bylo, když jsem poprvé zahlédl a mohl vlastními oči pozorovat to, čemu jsem poslední roky věřil a tím byly energie. Vzpomínám si, že jsem poprvé v životě vědomě zahlédl jedny z energií právě v den, kdy pak Míla poprvé odsud odjela zpátky domů.
Seděl jsem na balkoně a vím, že v ten den svítilo sluníčko, koukal jsem jen tak na oblohu a nechal myšlenky jen tak plynout. Najednou jsem viděl, něco tak nádherného, pro mne samotného, tak úžasného, že jsem jen koukal a tajil dech, abych to neztratil. Vypadalo to, jako by se přede mnou po obloze pohybovalo hejno malých stříbrných mušek a poletovali sem a tam. Nahoru dolů, jak jen se jim zachtělo. Zbystřil jsem a sledoval to po chvíli vědomě a uvědomil jsem si, že to nejsou žádné mušky, ale jakési jiskřičky. Stříbrné, kmitající jiskřičky a byly všude, kde jsem se jen podíval. Najednou jsem si uvědomil, že jde vlastně o jeden druh energií, která je všude kolem nás, jen ji nejsme schopni vidět, protože se neumíme dívat a nacítit. Od té doby je v podstatě vídám stále, kdy se na ně zaměřím. Navíc, jsem se naučil u toho vidět ještě jiné energie, které poletují mezi těmi jistřičkami a jsou to takové malé, řetízkující se energie, v podobě malých kuliček. Je to nádhera, něco podobného pozorovat.
Ano, je to energie kolem nás, jen ji nejsme schopni vidět, pokud se to nebudeme učit a vidět ji může každý. Já ji viděl a vidím a tak dneska vím, jsem přesvědčen, že toto není a nebyl žádný klam, protože jsem ji viděl a vidět mohu kdykoliv, dnes stejně jako zítra. A přesto se najde spousty těch, kteří pochybují a popírají, nebo říkají, že to byl, či je jen prach. Ne, není a ať si každý říká, co chce, já dneska vím, jak to je.
Stejně tak, jsem se ještě před tím, než se zde Míla poprvé objevila, setkal se zajímavým a pro mne do té doby, naprosto neznámým jevem. Jednoho večera jsem seděl na svém místě na balkoně a „vychutnával“ jsem si dým cigaretového kouře a najednou jsem něco zahlédl. Zprvu se mi zdálo že se mi to jen zdálo, ale když jsem se na daný objekt zaměřil, zjistil jsem, že je to skutečnost. Naproti na fasádě obchodního domu, který je vzdálen asi jen padesát metrů, jsem zhládl zvláštní blikající světýlka, která se navíc pohybovala. Natolik mne to fascinovalo že jsem byl zavolat Lucku, která v té době byla doma, ale ona to neviděla, byť jsem se snažil ji to ukázat. Podařilo se mi to nafotit a večer jsem o tom samozřejmě komunikoval s Mílou, která k tomu měla jisté vysvětlení a tak jsem se poprvé setkal, řekněme s jakousi vesmírnou projekcí. Ne, nejednalo se o orby, které jsou něčím jiným a o nich jistě někdy později, toto bylo něco jiného. Vídal jsem to tam pak následně každý večer, vždy na stejném místě a pozoroval to dlouhé minuty a navracel jsem se k tomu. Objekty byly dva a byly barevné jako duha, byla radost to pozorovat. Když Míla přijela podruhé, přivezla mi foťák, abych si podobné věci mohl fotit a sama tyhle dva „objekty“ projekce viděla.
A aby toho všeho nebylo málo, tak jsem jednoho dne zaznamenal, jak mi bliká svíčka v jednom „svícnu“, nikdy před tím jsem tento jev nezaznamenal. Bylo to velmi zvláštní a mě procházel tělem nepopsatelný pocit, když jsem toto zaregistroval poprvé. Nedalo mi to a zavolal jsem Míle. Vysvětlil ji věci a ona říkala, že se mám zeptat, kdo to je, že jde o nějakou duši. Neuměl jsem to, nebo nevěděl v té chvíli jak a tak to udělala za mne, s mým svolením. Pak mi sdělila, že je to můj bratr a že se s ním klidně mohu bavit.
Můj bratr tragicky zahynul před mnoha lety a tragédie to byla o to větší, že se tak stalo dva měsíce po jeho svatbě a dva měsíce před tím, že měl slavit on dvacátépáté narozeniny a táta padesátku. Také to bylo krátce před tím, než se mi narodila dcera Lucka. Nikdy jsem na něj nezapoměl a celé ty roky mi chyběl. Na ten den si vzpomínám velmi dobře, protože to byl den, kdy jsem proklínal snad celý svět a když to řeknu slušně, tak jsem přestal mít rád boha. A hlavně toho, o kterém se mluvilo v kostele. V té době, jsem se také zařekl, že do kostela již nevstoupím, protože pokud by bůh byl, nikdy by nic takového nedopustil. Takto jsem to tehdy vnímal. Dneska, s odstupem dlouhé řady let, se na toto samozřejmě dívám jinak. A dnes vím, že ani jeho „smrt“ a odchod z tohoto světa, nebyla náhoda.
Blikající svíčka se stala jaksi součástí mého života a Míla si s bráchou povídala častěji než já. Někdy říkala, že si jej už mám vzít zpět, proč je zase u ní, protože on se opravdu objevoval, jak u ní doma, tak u mne.
I tohle jsem najednou bral jako samozřejmost a už jsem se nad tím ani nepozastavoval, že tomu tak je. Jen jsme si občas kladli otázku, proč tomu tak je. Na všechny naše otázky, nám Pavel nechtěl odpovědět, možná nemohl, možná to bylo z jiných důvodů. O mnohém z toho někdy později. Nicméně, byla to doba, kdy on nám vstoupil do našich životů a my se mnohé dozvídali a začali chápat, některé ze souvislostí. Dnes víme, že to vše bylo a je připraveno dávno předtím a víme, uvědomujeme si, že vesmír nebo jak to nazvat, musel vynaložit nemalé úsilí, aby naše cesty svedl dohromady.
Jen velmi těžko se mnohé z toho popisuje, protože dát tyto věci do slov a předat je dále pro pochopení a mnohdy pro vlastní růst a uvědomění, je někdy téměř nemožné. Píši o tom, protože mám potřebu si pár z těchto věcí uchovat a chci tím také říci, že toto vše, je možné. A jak mohu tvrdit, že toto a mnohem více je možné, je protože to jsem prožil, tím jsem prošel a je jedno, zda tomu někdo jednou uvěří nebo ne. Já a Míla jsme u toho byli a jsme toho každodenní součástí.
Chtěl bych v tuto chvíli, zde na tomto místě, opět poděkovat. Poděkovat všem těm světelným bytostem, jak nahoře tak i dole. Chtěl bych poděkovat i bráškovi, že přišel a zapojil se do toho, co my zde ještě nechápeme plně, oč zde jde. Chtěl bych také ovšem zde v danou chvíli, poděkovat Míle. Děkuji ti za to, že jsi, že jsi zaplnila mou druhou polovinu a že mi dáváš Světlo a Lásku. Přesto, že jsme tvůrci svého života, tak někdy tomu tak až není a ty to víš. Věřím, že nás tato věta může dovést do 5 dimenze. Nepochybuji, že je to věta od andělů, přesto vše, jsou zde někdy věci, které jsou trochu jinak, ale to není o tom, že by byly popírány zákony vesmíru. Naopak, to jen potvrzuje jejich pravdivost a stálost a to pro každého bez rozdílu věku, pohlaví, místa, kde se kdo nachází. Bez rozdílu vzdělání, tyto zákony fungují přesně a beze zbytku.
Děkuji, že jste zde se mnou byli, děkuji za vše, všem jak nahoře, tak i dole a prosím, zůstaňte se mnou i nadále.
Potřebuji vás pro poznání a růst.
S Láskou a v Lásce Kája
Středa 28.ledna 2015
