Prožitek jedné noci. I.

Každý z nás má nepochybně mnoho prožitků. Každý jednotlivý prožitek nás zcela jistě k něčemu vede a není o náhodě, protože nic z toho co prožíváme, zažíváme není náhoda. Za náhody považujeme věci, které nejsme schopni z pohledu našeho rozumu vysvětlit. To však neznamená, že jsou to náhody. Vše má svůj význam a je jen na nás zda věcem kolem sebe věnujeme pozornost a dokážeme si pak na mnoho z toho co považujeme za náhody odpovědět. Každá odpověď je v nás stačí se jen správně zeptat. Bohužel žijeme takovým životním stylem, že nemáme „čas“ pozorovávat sami sebe a tak se vlastně k ničemu ani nedopracujeme a nikdy nezjistíme kdo že jsme. Dokud nebudeme čas věnovat sobě sama nic se nezmění protože tohle za nás nikdo udělat nemůže.

Každá duše přišla na tento svět v daném těle prožívat jiné skutečnosti a tak pohled každého může být na danou věc rozdílný. Přicházím se v dané chvíli podělit o jeden svůj prožitek jedné noci a to ne proto, aby se mnou někdo souhlasil, či abych zde předkládal někomu něco výjimečného. Je mi vcelku jedno kdo zaujme jaký postoj k danému, protože toto je můj vlastní prožitek. Já jsem toho byl účasten a tak vím, jak věci byly a mám neotřesitelnou víru v toto poznání, protože jsem toto osobně prožil a zažil.

V době, kdy jsme se s Mílou seznámili, mne mimo jiné naučila, nebo spíše mne dovedla k tomu, že jsem dokázal vnímat energie a prošel jsem dosti dlouhým obdobím, kdy jsem fotil a to nejen venku, nýbrž i uvnitř budov „duše“ nebo jejich projekce a jiné energetické útvary. Na internetu se setkáme s nějakým odborným výrazem, kde se mnohé z toho popisuje jako „orby“. Každý ať si toto nazve sám jak uzná za vhodné a každý ať také věří čemu sám chce. Je to jeho víra, nebo jeho přesvědčení.

No já se dostal do situace, kdy jsem toho byl účasten osobně a tak mne to v daném období „fascinovalo“ že jsem fotil a fotil. Nebylo dne, kdy bych venku v noci a mnohdy až po půlnoci nestál s foťákem a mnohdy prosil, aby se mi „něco „ ukázalo.

Milena mi mnohokráte dokázala v té době, že je možné tyto „věci“ ( různé duše, či energie andělů vědomě přivolat)

Strávil jsem focením podobných věcí opravdu mnoho času a měl jsem ne stovky, nýbrž tisíce různých fotek. Samozřejmě že jsem naprostou většinu vymazával, protože k čemu to člověku je. Já to měl v té době proto, abych si něco uvědomil, nebo o něčem se snad sám přesvědčil. Začal jsem s tím v podstatě v době, kdy mi zemřel strejda a podrobně jsme tehdy s Milenou zaznamenali více jak týden dopředu přesně kdy zemře, proč zemře. To je však jiný příběh a možná se k němu v nějakém povídání také ještě někdy dostanu.

Vždy jsem si mysle, že to co jsme schopni zachytit (vyfotit) jsou a musí být, pokud se bude jednat o duše jen ze strany těch, kteří z našich životů odešli na druhý břeh.

Nikdy mne ani ve snu nenapadlo a také jsem to nevěděl, že jsme schopni zachytit i duši živoucích. O to větší bylo mé překvapení, které jsem prožil.

Jsem si jistý, že celá řada z vás si toho také není vědoma, že v době kdy spíme, opouští naše duše tělo, zejména proto, aby si sama odpočinula, protože není pro naší duši jednoduché být uvězněna v našem těle s našimi myšlenkami a vším tím co tvoříme. No a proto v době kdy spíme naše tělo vlastně duše opouští. Toto jsem si uvědomil a sám v sobě také musel zpracovat až nedávno, kdy mne k tomu přivedla stará dobrá literatura, kterou dnes většinou zavrhujeme. V dnešní novodobé historií je spíše moderní byť ne zcela pochopitelné se zabývat jen a výhradně anděly. Proč tomu tak je ať si každý odpoví sám a odpověď až tak složitá není. Ne tím nesnižuji jejich roli ani jejich důležitost v celé té vesmírné hierarchii. Sám s nimi pracuji, mám je vedle sebe stále, děkuji jim, každý den za vše co pro mne udělali a podobně. Přesto, pokud se člověk chce dostat dále musí některé věci pochopit a jednou z nich je, že vše pochází jen z jednoho zdroje a tak pokud máme skutečný zájem a myslíme to opravdu vážně, pak je to jen sám Bůh, který je jediný, kdo o všem rozhoduje a vše řídí. Jediný list na stromě se nepohne bez toho aniž on sám by to tak nechtěl . Vše pochází od něj ať to dobré, nebo to „zlé“ . To by však bylo již také jiné povidání.

Takže zpět na začátek onoho mého jednoho večerního prožitku, který se uskutečnil 2.7. 2015.

Byl to čtvrtek a spát jsem šel něco málo po půlnoci.

Jako téměř každý den jsem si zapálil svíčku ve svém svícnu a když jsem ulehl tak s vědomím, že budu ještě jako každý den nějaký ten čas meditovat.

Meditoval jsem a neměl jsem žádnou potřebu se na nikoho napojovat, přesto po nějaké době jsem vnímal, přes zavřené oči, že svíčka bliká. Blikala tak silně a odráželo se od stropu, že se tomu nedalo nevěnovat pozornost.

Z počátku jsem si myslel, že je to brácha jako kdysi a snažil jsem se na něj napojit, jenže to mi nešlo. Většinou s ním kdysi komunikovala právě Míla.

Po čase jsem chtěl tedy spát, jen to také nešlo. Stále mne něco uvnitř sebe sama rušilo. Požádal jsem Michaela, aby tedy odvedl všechny duše tam, kam patří. Začal jsem však vnímat jak mi sděluje, že tohle není žádná duše zemřelého, nýbrž duše živého člověka a odvést ji nemůže.

Mohl jsem jednoduše svíčku zhasnou a měl bych klid. Nerušilo by mne blikající světlo a já bych jistě usnul. No tohle nedělám protože pokud vnímám že se kolem něco děje, že mi někdo nebo něco chce cokoliv sdělit pak dneska vím že to nejsou náhody a mám zájem to pochopit.

Neměl jsem klidu a něco mne vedlo k tomu, abych si zašel pro foťák, že si tu duši mohu vyfotit. Dlouho jsem již nic nefotil a tak se mi do toho ani moc nechtělo, vylézt z postele a jít si pro foťák. Ani jsem nevěděl zda je nabitý. Po nějakém přemáhání, kdy pocit namísto toho, aby slábl zesiloval, jsem si tedy zašel pro foťák a říkal si co tohle má zase znamenat. Dlouho jsem se s tím, aby mi blikala svíčka nesetkal.

Vešel jsem zpátky do ložnice, lehl si a udělal si pár snímků. Ve foťáku jsem je pak samozřejmě kontroloval od posledního směrem k tomu prvnímu. Na žádném se nic neobjevilo než se mi otevřel právě hned ten první co jsem udělal.

Byla tam jasná duše. Naprosto čistá bez jakékoliv tváře uvnitř. Někdy se v těchto „kruzích“ objevují tváře. Mnohdy různě pokřivené a podobně. Ne každý nafocený „kruh“ je pozitivní časem jsem se to naučil s Milenou rozpoznávat. Ne každý „obraz“ je také to co si myslíme, že je, protože mnohdy může jít o kapky deště a ty jsou zajímavé, nebo o nějaké odrazy světla. To vše se dá však vypozorovávat, zvláště když si věci fotí člověk sám a ví jak a kdy dané foto vzniklo. Byly doby, kdy jsem nad tím opravdu trávil mnoho času a stále všechno jen fotil. Míla říkala, že přijde čas, kdy mne to přejde, že si tím projít musím.

Vím zcela jistě, že to co jsem v tu noc vyfotil nebylo nic jiného než právě duše Míly.

Je mi jedno, kdo zde čemu v danou chvíli věří nebo co si myslím a nemám potřebu nikoho o ničem přesvědčovat. Její duše ve spánku opustila její tělo a přišla za mnou. Proč to přesně nevím. Neuměl jsem s ní navázat kontakt, byť jsem se o to snažil a zachytával jsem jen nějaké útržky. V tomto jsme právě byli také ojedinělí s Milenou, měli jsme věci jakoby rozděleny a každý z nás „uměl“ něco a navzájem jsme se dokonale doplňovali.

Jedno vím jistě, ona duše mne v tu noc nepřišla za něco kárat, že jsem něco udělal špatně. Nic podobného to nebylo. Nepřišla mi ani domlouvat, měl jsem spíš pocit, že  přišla, protože jí bylo smutno. Těžko zde popsat z čeho nebo proč a byly by to jen mé dohady a spekulace a to nechci.

Druhý den jsem o tomto prožitku Milenu informoval, protože je, nebo bylo pravděpodobné, že se kolem ní něco děje. Nevím ani, zda moji poštu dostala, protože jednak neodpověděla a pak vím, že všude kde jsem figuroval a kde jsem se s ní mohl nějak spojit jsem byl z její strany vymazán. Měl jsem však potřebu pro klid své duše ji napsat a tak jsem tak učinil, protože mohu být čímkoliv, jen nejsem nepřítel a pokud mne tak přesto někdo včetně jí samotné takto vnímá je to jeho věc. Ničeho špatného jsem se nedopustil. Chápu však nebo spíše přijímám jednání, chování a postoj toho druhého.

Každý z nás zde na této zemi něčím prochází a nejsme nikdy v jeho hlavě a tak nevíme, proč se chová nebo zachoval tak jak se zachoval. Mnohdy to jak jsme se zachovali jsme vlastně ani nebyli my sami, protože jsme skutečně ovládání desítkami a stovkami malých „ja“ a dokud je nerozpustíme tak nebudeme svobodní nebudeme sami sebou. Takto nás stále ony „já“ ovládají a tím také v nás žije vlastně mnoho jiných.

Pokud by se však nestalo to vše s námi a Milena by nebouchla jen tak jednoho dne dveřmi neutekla, byl bych dnes nepochybně někde jinde a nenašel bych jiný směr. Kráčel bych po jiné cestě a tak jsem vděčný za to vše co bylo, protože toto mne posunulo, ukázalo, že věci jsou jinak, než si mnohdy myslíme. Vše pochází jen z jednoho. Vše stvořil jen jeden. A tak i to světlo a mnohdy temnota, kterou nemáme rádi pochází jen a jen od jednoho jediného a procházíme tím vším jen a jen, proto, abychom nakonec našli tu jednu jedinou cestu a přijali Boha jako jediného a skutečného partnera naší duše. I toto je však již na jiné povídání.

Od tohoto prožitku uběhlo pár dní a svíčka, která bliká a ukazuje mi tak, na přítomnost „nějaké“ duše, bliká několikráte týdně. Zatím nevím co to vše znamená a čas jistě zodpoví i tyto otázky. Učím se tak jako snad každý, učím se vědomě jen jsem možná na trochu jiné cestě než mnozí. Nevzývám anděly, neklaním se Michaelovi, nemám potřebu si vykládat karty ani točit s kolem štěstí. Nemusím si vymýšlet sladká slova a vkládat je do článků, protože toto vše nás jen svádí z cesty po které bychom měli jít.  Abychom po ní mohli však jít a můžeme všichni, musíme se probudit. A probudit se není jednoduché ani to není lehké. Je to dlouhá cesta a je to cesta bolesti a tak raději zůstáváme v nevědomí, protože cokoliv změnit, nebo opustit je pro nás příliš bolestivé. Dříve nebo později však již pro nás jiné cesty nebude. Do té doby můžeme co chceme, protože jak mnozí říkají máme svobodnou volbu a ani netuší jak se mýlí.

S Láskou a v Lásce Kája

21.7.2015